2020 Zakončení pěší turistiky – Vzhůru do Bílých Karpat 10.-11.10.

Bílé Karpaty, obzvláště pak jejich dva nejvyšší vrcholy, Velká Javořina a Velký Lopeník, jsou oblíbeným cílem mnoha návštěvníků hor. Na závěr letošní sezony pěší turistiky tam míří i náš turistický kroužek.
Je 10. října, sedm hodin ráno, je relativně teplo, ale neprší, přestože nám z ČHMÚ celý předchozí týden vyhrožovali deštěm. Tentokrát nás nepoveze náš dvorní šofér Luboš, jelikož má rodinnou oslavu. Poslal místo sebe svého kolegu – no, uvidíme. Usedám na sedadlo za šoféra. „Toho pejska budete muset dát někam dozadu, hrozně smrdí,“ upozorňuje mě. To není možné, myslím si v duchu. Včera jsem ji vykoupal a vyčesal, ale pro jistotu si k Žofce přičichnu. A opravdu. Ta potvora se ráno, když jsem ji vypustil se vyvenčit, vyválela v pohnojeném políčku, které jsme den předtím zorali. V Rychalticích, na poslední zastávce, kontrolujeme seznam účastníků. Už na první pohled jich je poněkud méně, než bylo původně přihlášeno. S tím se však tentokrát počítalo. Garant zájezdu informuje účastníky o vládních covid-restrikcích a zároveň bedlivým okem sleduje účastníky, jestli některý náhodou nezakašle. Všichni jsou však fit, i roušky mají vzorně nasazeny. Výborná zpráva je, že Aleš a Míša, ač bohužel s námi nejedou, věnovali sponzorskou omluvenku ‚Gustav 13°‘. A to se počítá! Ještě jsem lehce pokárán šoférem, že jsem mu aspoň den dopředu nenahlásil přesně místo startu dnešní trasy. Nedaří se mu ho totiž vložit do navigace. No, uvidíme. Nahlížíme spolu do jeho automapy z roku jedna dva. Ukazuji mu místo startu, … a můžeme vyrazit.


V deset hodin vystupujeme na Mikulčině vrchu a vycházíme po zelené směrem na Malý Lopeník. Po půlhodince chůze míjíme odbočku a značku ztrácíme. „No jo, tak to dopadne, když jde vpředu zeměměřič,“slyším zezadu Zdeňčin hlas. Už je vše v pořádku a pokračujeme. Dafy i Žofka běží podél cesty a hlídají si z povzdálí svoje páníčky. Oba jsou v lese z nových pachů nadšeni. V sedle pod Malým Lopeníkem přichází telefonní pozdrav od předsedy Jirky, který musel zůstat doma, protože má pokažené koleno. Pozdrav všechny potěšil. „Dál už nepůjdeme z kopce?,“ praví Draha a vzhlíží na příkrý stoupák před námi. Štěbetání postupně utichá, na řadu přichází svlékání bund a odkládání horních vrstev oblečení. „Nějak se nám oteplilo“, zaslechnu. Na malém Lopeníku přichází k duhu svačinka a občerstvení. „Nepijte z jedné štamprle“. „To se ví“. A opravdu, všichni mají tu svou – cestovní. Dafy objevil parádně zaneřáděnou kaluž, využívá nepřítomnosti své páníčky a labužnicky se v ní vyválí. My to na něj ale neprozradíme. Nemusí smrdět jenom Žofka, že.
Na Velkém Lopeníku jsme už byli v roce 2004. To ještě nestála na jeho vrcholu rozhledna. Ta byla otevřena v červenci 2005. Stojí přímo na státní hranici a má připomínat přátelství Čechů a Slováků. My proto na přátelství lopáme likér ‚Lopeník‘, který kromě vstupenek prodává v pokladně pod rozhlednou dobře naladěný chlapík. Znamenitý likér – to se nedá odmítnout.
Zdoláváme 101 schodů a z 22m vysoké rozhledny si vychutnáváme parádní výhledy. Na jihu Nové Mesto nad Váhom, na jihozápadě vrchol Velké Javořiny a věž na Jelenci. Na západě Chřiby, na severní straně Uherský Brod. Na severovýchodě Vršatecká bradla, Mikulčin vrch a Machnáč. Na východě Strážovské vrchy a Velký Inovec. Při sestupu z Lopeníku, zabráni do hovoru, opět ztrácíme značku. Tentokrát nebyl vpředu zeměměřič. „Bez bloudění by to nebylo ono“, zahanbeně se utěšujeme. V lese pod Novou horou ochutnáváme místní ‚Janáčkovu kyselku‘, děláme si společnou fotku u jejího pramene, pojmenovaného podle našeho rodáka Leoše. Před odchodem Maruška prohlásí, že jde hledat značku. „Nehledej, vzadu mi už začíná kyselka značkovat košili“, brouká si pro sebe zeměměřič Jiří. Stoupáme na Novou horu. Z vrcholu jsou krásné výhledy na Velkou Javořinu, na obec Květnou a na Strání. Sestupujeme přírodní rezervací ‚Nová hora‘. Teď tu kvetou pouze ocúny, ale na jaře a v létě tu kvetou orchideje. V Květné, v cíli dnešní túry, jako na potvoru nezbývá čas na exkurzi do místní sklárny, tak si ji alespoň prohlížíme z příjemného prostředí terasy restaurace odnaproti. V domluvených 16 hodin se scházíme u autobusu. Šofér se již začíná usmívat a pobízí Žofku k nasednutí. Odjíždíme do Nivnice, tam máme zajištěné ubytování, večeři a zítřejší snídani.
Před ‚Nivnickou riviérou‘ už nás vyhlíží její správce a naviguje autobus dovnitř kempu. Žofka mezitím někde objevila veverku a zahnala ji na torzo stromu u vjezdu. Stěhujeme si zavazadla do chatek a těšíme se na večeři v hotýlku ‚Savary‘. Na talíři je řízek s bramborem, bezva. Šofér nevěřícně zírá, když se dozvídá, že večeři má zadara. Snídaně na druhý den také stojí za to. Vídeňské párečky, volí oko, čerstvé pečivo. Šofér se spokojeně usmívá. Balíme své věci, před devátou sedíme v busu a jedeme do lokality Vápenky, místa startu dnešní túry.
Je poněkud chladněji, lehce zamlženo, ale naštěstí neprší. Rozhlédneme se, u kapličky najdeme modrou značku, zhluboka se nadechneme silného podzimního vzduchu a svižně vykročíme na Velkou Javořinu. Dafy a Žofka běží lesem podél cesty, občas jsou k zahlédnutí. Neustále si nás však hlídají. V zákrutě ‚Vadovská‘, děláme skupinové foto a abychom nevychladli ihned pokračujeme ve výstupu. Pak ještě asi kilometr po fungl novém asfaltu lesního cykloše a je tu lesní chodník. Ten nás zavede po státní hranici na vrchol Velké Javořiny. Mlha hustější než v prádelně. „Někde tady vpravo je vysílač“, praví zeměměřič Jiří. Vypadá to, že obcházíme vrchol. U tabule chvíli váháme, jestli vlevo nebo vpravo. Usoudíme, že vpravo. Dobrá volba. Asi po 100m narážíme hlavami přímo do konstrukce vysílače. Opodál, v mlze, slyšíme hlasy našich kolegů. Připojujeme se k nim a snažíme se o společné zamlžené foto. Hotovo, odcházíme do Holubyho chaty. V chatě je prázdno, takže jsme rychle obslouženi. V útulném prostředí je příjemně teplo, nikomu se nechce nikam spěchat. Vychutnáváme si kyselicu, pivo, čaj, rum. Odcházíme a slibujeme si, že se tu ještě jednou musíme vrátit za krásného počasí. A třeba si to i vyšlápnout na kolech. Ten skoro 30 km dlouhý sjezd na slovenskou stranu by určitě stál za to! Po červené značce odcházíme, nejdříve po louce a pak lesem, kolem ‚Bětina Javoru‘ ke ‚Kamenné búdě‘. Tady odbočujeme na žlutou a potom po NS podél potoka do Vápenek. V potoku si důkladně myjeme pohorky, abychom nezklamali šoféra. U autobusu nám něco bzučí nad hlavami. „Všichni se podívejte nahoru a zamávejte na toho komára“, slyšíme Peťu. Činíme tak a jsme vyfoceni z dronu. Ještě nám komár dělá společné foto na schodech před kapličkou, nasedáme do busu a jedeme domů.
Na Hukvaldech jsme něco po šesté. Podepisuji šoférovi stasku a přikládám pozornost od pasažérů. Šofér se již zeširoka směje. „Já už vím, proč ten Luboš s vámi tak rád jezdí !“.
Červ*