Archiv rubriky: Nezařazené

2018 Reportáž z lyžovačky – Kouty nad Desnou

Je ráno 23. 2. 2018, vyjíždíme z Hukvald a v Olomouci u Globusu budeme nabírat poslední dva účastníky zájezdu. Stojí na zastávce MHD, projíždíme kolem, aniž bychom zastavili. „Ani nám nezamávali“ suše konstatuje Petr. Při druhém průjezdu však již oba nastupují a my uháníme vstříc Jeseníkům. Čím blíže ke Koutům, tím méně sněhu. Šofér Luboš se jenom směje: „Neboj, v Koutech se to změní“. Má pravdu, parkoviště v lyžařském areálu je pod sněhem. Pokračování textu 2018 Reportáž z lyžovačky – Kouty nad Desnou

Zvonička je opět na svém místě

Návrat“ zvoničky

Opět je na svém místě

Známá zvonička na „Fojťácích“ byla při silném větru 5. října zcela vyvrácena a silně poškozena. Po mnoha dotazech našich občanů zda něco podnikneme, aby zvonička opět vzhlížela do našeho kraje, nám to nedalo a na výročí sametové revoluce (17. listopadu) jsme opravenou zvoničku opět usadili na místo, kam patří – na Vrchy.

Po předchozí nezbytné opravě zvonice a přípravě kmene, na kterém je umístěna, proběhla celá akce bez zbytečných průtahů a již odpoledne si mohli někteří zájemci zazvonit.

Svou technikou pomohli Michal Opěla, Zdeněk Jurečka, Oldřich Grufík, kteří dodali traktor s vlekem a bagr. Kmen na novou zvoničku nám zajistila obec.

Hukvaldští turisté přitom odpracovali na 170 hodin, bylo třeba provést:

– demontovat poškozenou zvoničku, dopravit do dílny a provést její opravu,

– obstarat, oloupat, opálit a naimpregnovat 6m dlouhý a 80cm tlustý kmen,

– všechno dopravit na „Fojťáky“,

– vykopat jámu a do drenážní zakládky vztyčit a upevnit kmen zvoničky,

– na vrchol kmene namontovat vlastní zvonici se stříškou.

Na akci Zvonička II se podílelo 18 hukvaldských turistů, kteří i přes nepřízeň počasí pracovali na opravě zvoničky a přípravu nového kmene, kterou organizoval předseda hukvaldských turistů Jiří Strakoš. Odbornou práci při opravě samotné zvoničky zajišťovali Petr Návrat a Dalibor Žáček.

Nezbývá než si přát, aby zvonička na „Fojťácích“ přinášela lidem radost.

Putování po Zakarpatské Ukrajině + Slovenském krasu – 12. – 19. srpna 2017

1. den -tak a vyrážíme. Brzo ráno vyrážíme z Hukvald vstříc dalšímu zájezdu – tentokrát do Slovenského krasu kde strávíme tři dny a pak na Zakarpatskou Ukrajinu kde strávíme další čtyři dny. Po vcelku bezproblémové jízdě přes Slovensko dojíždíme do městečka Rožňava odkud začínáme naše putování po Slovenském krasu. Bereme útokem zdejší infocentrum a míříme na místní strážní věž, odkud se nám z ochozu naskýtají krásné výhledy na městečko a okolí. Z města se vydáváme po žluté značce na východ kolem vrcholu Sitárka a jakmile se dostáváme k rozcestí se zelenou značkou ( odbočka na Paču ), naskýtá se nám krásný výhled na hrad Krásná Horka. Ještě než k němu vystoupáme musíme projít těsně kolem cikánské vesnici. Pohled na rozpadající domky a chatrče nás utvrzuje v tom, že raději přidáváme do kroku, abychom byli co nejdříve u hradu. I když víme, že se do hradu nedostaneme, přesto se plahočíme do kopce k němu. Hrad je zavřený už několik let z důvodu velkého požáru z roku 2012, nicméně se na něm pracuje, aby byl po několika letech opět přístupný.

Po krátké zastávce scházíme cestou necestou z hradu do obce Krásnohorské Podhradie kde děláme zastávku v místní hospůdce a pro změnu ochutnáváme české pivo Starobrno. Chutná, ale jdeme dále k mauzoleu Andrássyovcov – bývalých majitelů hradu Krásná Horka. Toto mauzeleum představuje ojedinělou památku secesního stavitelství na Slovensku. Odtud už míříme k penzionu kde máme ubytování, ale ještě si musíme najít trasu přes pole ostropestřce mariánského. Penzion je útulný a personál je milý. Dnes jsem urazili na 12 km.

2. den – autobusem jsme se nechali odvést na odbočku Gombasek kde se nachází velký kemp a také vstup do Gombasecké jeskyně. Jen malá skupinka si nechala ujít návštěvu jeskyně a míří už dopředu. Větší skupina si to zamířila do podzemí – do Gombasecké jeskyně : byla objevena teprve v roce 1951 a od roku 1995 patří spolu s dalšími jeskyněmi Slovenského krasu do památek Unesca. Jeskyně je jedinečná svou brčkovou výzdobou ( brčka jsou duté tenké stalaktity ), která je místy tak hustá, až představuje kamenný déšť. Nejdelší brčka měří přes 3 metry.

Po shlédnutí jeskynního komplexu jsme se vydali vstříc dnešní trase, delším táhlejším stoupáním jsme se dostali k horárni a pak po hřebenovce jsme došli po žluté značce k Silické lednici – propasti : Zaledněná propast na Silické planině je nejníže položenou ledovou jeskyní na světě, nachází se v nadmořské výšce 503 m. Vznikla před 2000 lety propadem stropu vápencového podzemního dómu. Je dlouhá 1100 m a hluboká 110 m.

V obci Silice jsme si udělali pauzu, ale museli jsme počkat nějakých 15 minut než přišla obsluha Pressa baru, aby nám otevřela. Zastávka to byla dobrá, protože všichni naši turisté tudy prošli. Dále jsme se vydali po červené značce po náhorní Silické planině. Tato oblast velmi připomínala oblast rumunského Banátu – teda, tak mi to opravdu připadalo. Přibližně 2 km severovýchodně od obce Silice se nachází Silické jezírko nazývané i Ještěrčí jezírko. Při jezírku se nachází i vahadlová studna. Je to největší krasové jezírko na Slovensku ve stádiu zániku. Celá část trasy po červené značce byla pohodová a stále bylo se na co dívat. Zdejší krajina je opravdu nádherná. Čekal už nás jen sestup k penzionu. Menší skupinka ještě toho neměla dost a vyrazila na prohlídku Krásnohorské jeskyně s průvodcem.

Krásnohorská jeskyně je zážitkovým stylem zpřístupněná jeskyně Slovenského krasu. Exkurzi do jeskyně se absolvuje ve speciálním oděvu a s přilbou. Během trasy se musí dvakrát přejít krasové jezírko po ocelovém laně. Výlet do této jeskyně je tak nevšedním jeskyňářským zážitkem. Jeskyně je téměř bez krápníkové výzdoby, ovšem v Síni obrů se nachází gigantický 33 m vysoký sloup, který je největším známým krápníkem ve střední Evropě. Jmenuje se Krápník rožňavských jeskyňářů. Kdysi byl dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší krápník na světě, později ale byly objeveny větší. Zpřístupněná část jeskyně má okolo 450 m.

3. den – opět jsme dnes využili autobus, aby nás dovezl do místa dnešního startu – do obce Dvorníky. Po slabé hodince se dostáváme na rozcestí Zádielska dolina, horáreň (450 m), kde se kříží řada turistických značek kousek od hospody Ranč. Ta je v hlavní sezóně otevřená a poskytuje základní občerstvení. Na rozcestí opustíme naučný chodník vedoucí NPR Zádielska tiesňava (214,73 ha), která byla vyhlášena již v roce 1954 a vydáváme se dále po modré po zpevněné cestě. Dosud byla naše cesta spíše procházkou, nyní kdy jsme opustili zpevněnou cestu, začínáme ale strměji stoupat. Za zhruba půlhodinu jsme vystoupali na rozcestí Bezvody ( 835 m.n.m. ) celých 220 výškových metrů. Za námahu jsme však byli odměněni fantastickými výhledy na zdejší i vzdálenější kopce. Přes Prepadliska se po zelené turistické značce dostáváme na Zádielskou planinu do otevřeného lučnatého prostoru s velkými porosty jalovců. Přes louky a remízky se konečně dostáváme na hranu Zádielkého kaňonu, z níž se otevírají dech vyrážející pohledy na celý Zádielky kaňon, na jeho dno, Slovenský kras i na jih na Hrhovské rybníky a do Maďarska. Až se nasytíme neopakovatelných scenérií, budeme pokračovat loukami a xerotermofilní lesostepí s rozsáhlými škrapovými poli k východu k Turnianskému hradu. Na rozcestí hradisko vyrážíme dál po zelené značce k obci Háj. Děláme si malou zacházku k Hajským vodopádům. Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Nejníže položený je Dolný Hájsky vodopád (329 m), nejvýše pak Horný Hájsky vodopád (396 m). Jen ke čtyřem z nich vás navede místní značení.Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Od Hájských vodopádů jsme se vydali vstříc Turnianskému hradu. Za slabou půlhodinku již vidíme vysoké stěny hradu. Výstup je opět poměrně strmý, pod nohami se nám míhá spousta ještěrek. Turniansky hrad stojí ve výšce 375 metrů na vápencovém bradle nad obcí Turňa nad Bodvou Dodnes se dochovaly jen zbytky jednotlivých objektů (věž, paláce, dělová bašta a oblé bašty a zdi opevnění), v terénu je viditelná skladba jednotlivých prostorů. K hradu vedla dodnes zachovaná cesta, vytesaná ve vápencových skalách. Rýhy z orámovaní kol jsou také dodnes zřetelné. Sestup z hradu na parkoviště kde nás čeká náš autobus je docela rychlý, protože občas potkáváme snědší lidi a určitě to nejsou indiáni. U autobusu čekáme na zbytek našich turistů, a aby nám to lépe ubíhalo, narazili jsme naši bečku s pivem. V tomto počasí – velkém horku nám to přichází vhod.

4. den – na tento den jsme měli domluvený přejezd ze Slovenska na Ukrajinu do Volovce na ubytování. Zamířili jsme k hraničnímu přechodu Ubľa, ale jaké bylo naše překvapení, když nám slovenští celníci sdělili, že tudy to prostě nepůjde. Dozvěděli jsme se, že zdejší hraniční přechod je pouze pro osobní auta. Takže otáčíme a míříme směr hraniční přechod Vyšné Německé. Tady už je vše v pořádku, autobusem můžeme projet hraničním přechodem, ale přesto si tady odpočineme na dlouhé dvě hodiny, kdy ukrajinští celníci po nás nenápadně vymáhají nějaká ta eura. Je vidět, že tady na Slovensko-Ukrajinských hranicích je to úplně o něčem jiném než v civilizované Evropě. Konečně projíždíme hranicemi a náš rychlostní průměr se hned zpomaluje. Jsme rádi za padesátikilometrovou rychlost. Zdejší silnice stojí za to. Na ubytování do městečka Volovec dojíždíme kolem páté odpoledne, ubytováváme se v hotelu, jdeme na večeři a pak většina z nás vyráží do Volovských ulic – třeba na zdejší pivo, i když že by bylo zrovna k pití, to se nedá říci.

5. den – ráno přejíždíme autobusem do lyžařského střediska Pilipec. Autobus nás dováží kam jen to jde, zbytek již musíme absolvovat pěšky k nástupní stanici lanovky. Potkáváme větší skupinku turistů z Českých Budějovic, máme stejný cíl dnešní trasy. Z nástupní stanice lanovky Podobovets nás lanovka vyváží pod vrchol Gimba. Lyžařské středisko je to docela velké, ale lanovky jsou předpotopní. U horní stanice nasedáme do připraveného gruzaviku ( armádní vozidlo ) a za částku 1000 hřiven nás vyváží na vrchol Gimba ( 1498 ). Celá cesta na vrchol v gruzaviku je velký adrenalin. Už se nám zdá, že auto dál jet nemůže, přesto stoupáme dál. Z vrcholu míříme dále hřebenovkou přes Malou Gimbu k dalšímu vrcholu Velikij verch ( 1598 ). Po trase potkáváme na hřebenu další gruzaviki, které dovezly ukrajinské borůvkáře. Je jich tady plno, litr borůvek prodávají překupníkům za 60 – 70 hřiven. Celá tato oblast se jmenuje polonina Boržava a patří mezi jedny z nejkrásnějších polonin. Z vrcholku Velikého verchu se za pěkného počasí otevírají neopakovatelné pohledy na okolní poloniny. Ať již je to polonina Runa a Bukovská na severozápadě, Horhany na severu, Piškoňa na východě či Velikij Dil a Gutinské hory na jihu. Nesmíme zapomínat ani na to, že z vrcholu přehlédneme i celý hřeben Boržavy, který se klikatí jako had, včetně jejího pokračování dále na nevelkou poloninu Kuk. Na jihu dominuje ostrý hřebínek Stoje, který kontrastuje oblým svahům zbytku hřebene.Na odlesněném vrcholu Stoje byly za druhé světové války postaveny tři radarové stanice určené pro sledování širokého okolí. Radary po několik desetiletí využívala Rudá armáda; rozebrány byly roku 1995. Jejich přítomnost dosud připomínají chátrající betonové plošiny a ocelové výztuže.Máme štěstí v tom, že zrovna v dnešní den je nádherné počasí. Z vrcholu Velikij verch už jenom sestupujeme – nejdříve přes malý vrcholek Plaj ( 1323 ) kde se nachází i větší meteorologická stanice. Kousek pod hřebenem registrujeme další zříceninu bývalé stavby – plynovodu. Dále pokračujeme přes vrchol Temnatik ( 1334 ) – z vrcholku Plaj k Temnatiku se táhne zubatý pás příkopů z první světové války. Na předvrcholu Temnatika stojí kříž, viditelný i z Volovce. Tady potkáváme mladé ukrajinské turisty, kteří se vydali na 14-ti denní přechod hor z Volovce do Koločavy – nějakých 140 kilometrů. Teď už jenom sestupujeme k městečku Volovec. Zastavujeme se ještě v hospůdce u kruhového objezdu na dobré pivo, abychom spláchli únavu z dnešního výletu.

6. den – vyrážíme z obce Nehrovets na zdejší planiny, které v této oblasti jsou krásné. Opět je krásné počasí, je vidět ze zdejších kopců do vzdáleného okolí, na planinách vidíme pasoucí se ovce, ale i koně atd. Přes Kosí vrch míříme dále po zelené značce, která se občas ztrácí v lese nebo nejsme schopni najít značku na stromě – k vrcholu Tapesh. Zajímavostí tohoto vrcholu je to, že dosahuje stejné nadmořské výšky jako Lysá hora u nás, tedy 1324 m.n.m. Část našich turistů tento vrchol dosahuje, zbytek se těsně před vrcholem otáčí a spěchá sestupem do Koločavy. Důvodem bylo to, že se blíží bouřka. Při sestupu nás doprovází hromobití a blesky na obloze. Je to docela nepříjemné, proto sestup do Koločavy je docela rychlý. Na poslední chvíli před nepříjemnou bouřkou docházíme do penzionu Četnická stanice v Koločavě. Po několika letech se vracíme na místo činu a zjišťujeme, že je tady vše při starém. Ochutnáváme zdejší krajové speciality, pobavili jsme se s paní majitelkou, děláme nezbytná fota před Četnickou stanicí a nasedáme do autobusu a míříme domů na ubytování.

7. den – ráno někdy po osmé hodině jsme se vydali k Volovskému nádraží, abychom využili možnosti jet vlakem na další výlet. Ještě před tím než jsme se vydali na cestu vlakem jsme absolvovali návštěvu zdejšího tržiště. Tak to byl opravdu zážitek – tady se dalo koupit opravdu skoro vše. Nastupujeme do přijíždějícího vlaku ze Lvova do Mukačeva ( je to trasa nějakých 800 km ) a vyrážíme na pouť vlakem – na celé 4 zastávky. I tak nám to stačí. Ve vlaku žebrají ukrajinské děti, prodává se vlaku kde co, hlavně laskominy, pivo, minerálky , no a kdo si chce zajít na záchod, tak to je opravdu jen pro silné povahy. Ten smrad, který se line z toalet ( teda, pokud se tomu tak dá říkat ) by se dal doslova krájet. Celá trasa, kterou absolvujeme je protkána několika tunely. Poslední tunel, kterým projíždíme je nejdelší a hned za ním vystupujeme na zastávce Beskid – Oporets. Vystupujeme na velké stavbě, která se točí kolem nového tunelu. Trochu zápasíme s tím jak se vymotat z této vlakové zastávky, ale díky GPS se nám to daří a my nastupujeme na plánovanou trasu. Po hodinovém výstupu na hřeben se kocháme nádhernými hřebenovými panoramaty. Na jednom z vrcholů dnešní trasy Javirnik velikij ( 1120 ) děláme zastávku na svačinu. Je odtud nádherný výlet na celé hory Zakarpatské Ukrajiny. Opět máme štěstí na krásné počasí a na daleké výhledy. Hřebenovka dále pokračuje po planinách. Jdeme po neznačené stezce, ale nemáme jak zabloudit, protože nás vede velmi vyšlapaná pěšina. Docházíme k velké výměníkové stanici zemního plynu – je to nejvýše položená výměníková stanice zemního plynu na Ukrajině a dále plynovod vede na Slovensko. Z červené turistické značky scházíme do vesničky Kanora po prudkém a nepříjemném sešupu, tady se občerstvujeme v klasické vesnické hospůdce spojené s obchodem. Na zemi plno potravin a zeleniny a pivo se čepuje do plastových kelímků, ale nám to nevadí a pivo nám chutná. Z vesničky sestupujeme k hlavní cestě a odtud pokračujeme do Volovce kde naše dnešní trasa končí.

8. den – ráno jsme se ještě nasnídali, utratili poslední peníze za maličkosti a vyrazili jsme z Volovce do vesničky Jablunovo. Cesta je tak málo sjízdná, že by to bylo rychlejší jít pěšky, ale autobus máme plný zavazadel, takže tu půlhodinku v autobuse to vydržíme. Na vlakové zastávce nacházíme modrou značku a vyrážíme po ní. Dnes nás čeká vrchol Bozeva s výškou 1095, přesto se zapotíme při cestě na něj. Celou trasu jdeme v lese, ale poslední kilometr kdy jsme dorazili na planinu nám to vše vynahrazuje. Krásný závěr výstupu a celého zájezdu. Z vrcholu se otevírají nádherné výhledy. Sestup je zajímavý v tom, že pořád ztrácíme a opět nacházíme modrou značku. Docházíme k hlavní cestě kde na nás čeká autobus. Ještě si dopřáváme koupel v řece a čepované pifko ve zdejším motorestu s názvem U Slávka. Po druhé hodině nastupujeme do autobusu a míříme k domovu. Na Ukrajinsko – Slovenských hranicích si nás vychutnávají jak ukrajinští, tak i slovenští celníci. Holt – východ. Další cesta proběhla v pohodě, akorát, že náš řidič to trochu přepísk v tom, že sám řídil autobus plných jedenáct hodin. Domů dorážíme kolem půl jedné a někteří naši mladší turisté zamířili ještě na punkový koncert na Koupaliště.

Zvonička

Jak jste si určitě všimli, spadla nám zvonička na Fojťácích a jelikož se nás ptá moc a moc lidiček zda něco podnikneme, aby nová zvonička opět vzhlížela do našeho kraje. O opravu je již postaráno a nová zvonička bude umístěna nejpozději do jara 2018 na Fojťáky.

Lysá hora – pěšky i na kolech

Lysá hora – pěšky i na kolech

27. – 28.9.2017

13 hukvaldských turistů se vydalo ve středu 27. září na vrchol Lysé hory ( 1324 m.n.m. ) – někdo pěšky a někdo na kole. Každý si volil svou trasu, někteří vycházeli od hotelu Bezruč, někteří jeli na kolech z Hukvald přes Ivančenu, další si vyjeli kolem přehrady Morávka, přes Visalaje a poté z Papežova 9-ti kilometrovým stoupáním na vrchol, no a někteří si vybrali na kole i takovou trasu, že kolo i nesli.

Všichni jsme se sešli někdy k večeru u hladícího bodu na Lysé hoře, abychom naše výstupy zdokumentovali jak na fotkách, tak i před web kamerou. Tady jsme se potkali i se skupinkou dalších turistů z Hukvald.

Ubytovali jsme se v turistické chatě Klubu českých turistů – Bezručova chata a vydali jsme se do suterénu, kde nám pan Stejskalík promítl dokument o výstavbě nové Bezručovy chaty na Lysé hoře. Chata září novotou, ubytování je v pěti dvoulůžkových pokojích, další možnost přespání v tzv. matracovně. Jediným nedostatkem chaty je to, že dovnitř nesmí psi.

Večerní posezení se protáhlo do pozdních nočních hodin při poslechu písniček doprovázených kytarami, houslemi a klavírem.

Brzy ráno jsme se vydali před chatu na východ slunce. A nebyli jsme sami – spousta lidí si nenechalo východ slunce na Lysé hoře ujít.

Dopoledne jsme absolvovali sjezd z Lysé hory, jízdu kolem přehrady Šance na Ostravici a udělali jsme si zajížďku do Čeladné – rehabilitačního ústavu, abychom navštívili našeho kamaráda Aleše Palíka.

Pak jsme už zamířili domů – na kachní hody do hospůdky Na koupališti.

BANÁT II – za krajany do divočiny v Rumunsku a Srbsku 2. – 9.7.2016

BANÁT II

za krajany do divočiny v Rumunsku a Srbsku

 

2.7 – Ještě jsme ani nevyjeli a už musíme řešit odjezd. Strakošům se porouchal vůz, musíme tedy zvolit jinou variantu odjezdu. Kučovi tedy své druhé auto půjčují a my můžeme vyrazit – sice o hodinu později, ale vyrážíme. První zastávka je na parkovišti na Hukvaldech kde nabíráme i Volyho s autem a naše kolona tří aut se vydává na cesty – směr Banát. Cestou na Slovensko a přes Slovensko se nevyskytl žádný problém. Nucenou zastávku si děláme v obci Dedina mládeže kde děláme fotky – má to svůj důvod. Venku je vedro jako v prádelně, v autech přichází vhod klimatizace. Projíždíme bez nějakého zdržení hraničním přechodem v Komárně do Maďarska kde na nejbližší benzince dokupujeme dálniční známky na cestu Maďarskem.

Je nám jasné, že dnes do Rumunska nedojedeme, proto máme objednáno ubytování na dnešní noc v městě Szeged poblíž hranic s Rumunskem. Ještě než dorazíme do města, děláme si přestávku u Szegedských rybníků a bereme zavděk malou procházkou po hrázi rybníků. Nedá nám to a vydáváme se po úzkých kolejích dále k dalším rybníkům. Tady prozkoumáváme budovu se starými, ale funkčními čerpadly, senážní věž určenou pro krmivo pro ryby a malými vagóny, ve kterých se rozváží krmivo po přilehlých rybnících. Ráj pro chlapy – tady se dokázali pořádně vyřádit. Ubytko je vcelku ucházející – hlavně cena je dobrá. Máme ještě chuť se jít projít po městě, protože cesta autem byla dlouhá a potřebujeme se protáhnout. Sami jsme překvapeni jaké město Szeged je. Je doslova protkáno historickými budovami, kostely, fontánami a sochami. Sochy jsou všude kam se člověk podívá. Přímo v centru se koná festival vážné hudby – potkáváme lidi oblečené do obleků a večerních rób směřujících na různá místa, kde hrají různé hudební soubory a skupiny. Jinde na jiném náměstí sledují další lidé přímý přenos z fotbalového mistrovství Evropy. Je třeba říci, že se fandí slušně. Nemůžeme zapomenout na to, abychom nenavštívili jednu z mnoha zdejších hospůdek. Vyzkoušeli jsme zdejší druh piva a taky segedinský guláš a jiné krajové pochutiny.

 

3.7 – Ráno vstáváme kolem půl osmé, pokoušíme se o nějakou snídani, ale při nedostatku nádobí ve zdejší kuchyni je to docela problém, nicméně nějak jsme se s tím popasovali a v půl deváté vyráží naše kolona tří aut dále na cestu směr rumunský Arad. Před dálnicí ještě u Szegedu nabíráme benzín do aut – Woly nás trochu překvapuje tím, že netankuje,ale Petr říká, že je to u něj normální a jede až na rezervu.

Najíždíme na dálnici a počasí nám dává zabrat. Spustil se takový liják, že stěrače mají co dělat, aby ten proud vody ustály. Dálnice je úplně prázdná a bez aut, za to na hraničním přechodu je plno – auta jsou v 8-mi řadách a čeká se. Kolona se jen mírně pohybuje, ale po hodině bez nějakých problémů přejíždíme hranici za přísných pohledů celníků. Hned za hranicí kupujeme další dálniční známku – pro rumunské silnice – a frčíme dále k Aradu. V městě vybíráme peníze z bankomatu a plundrujeme naše konta, projíždíme městem, koukáme z aut po zdejších památkách, ale jsou docela zašlé. Je poznat, že jsme přijeli do Rumunska – je tady docela špína. Po celou cestu Maďarskem a taky zkraje Rumunska jedeme po nezáživné rovině. Dalo by se říci, že cesta je asi taková : Dálnice – zleva slunečnicová pole, zprava pole se zelím. Míříme po dálnici na Temešvár, který obloukem míjíme, u Lugoje sjíždíme z dálnice a konečně se objevují v dálce kopečky.

Projíždíme vesničkami ( domky jsou jen kolem cest ) a snažíme se dodržovat povolenou rychost a předpisy. Přece jenom se chceme vyhnout pokutám a nepředvídatelným výdajům v naich rozpočtech. Děláme jednu delší přestávku za Lugojí, ale zdejší občerstvení na jedné hlavní křižovatce je takové docela sparťanské. Špína, trochu divné záchody a divocí psi – tak tohle je Rumunsko. Po několika dnech už to ani nevnímáme. Zbývá nám do cíle asi 60 kilometrů, vlečeme se za kamióny, není kde předjíždět, takže poslední úsek do Banátu si docela protrpíme. Odbočku z hlavní cesty na Šumici nacházíme bez problému. Byli jsem upozorněni, že posledních 8 kilometrů do vesničky pojedeme krokem, ale jsme mile překvapeni že na cestě je nově položený asfalt. A jako bychom přijeli do jiného světa. Vesnička v kopcích, klid, ticho a kolem jenom paseky a lesy. A začíná hledání domku s popisným číslem 66, kde žije paní Amálka. Sotva jsme jej našli, spustila se průtrž mračen s hromy a blesky. To bylo tak na uvítanou. Vše trvalo celou hodinu a jak bouřka rychle přišla, tak rychle odešla. Bouřku jsme přečkali ve zdejším kostele kam nás paní Amálka dovedla a kde nám povídala o Šumici, její historii a současnosti.

V současné době se ve zdejším kostele slouží mše jednou za 14 dní, budova školy je zavřená a nefunguje, jelikož ve vesnici jsou pouhé dvě děti školou povinné – dojíždějí do rumuské školy, kulturní dům není moc využívaný a k dnešnímu dni ve vesnici žije na 66 převážně starších lidí. Po přivítání jsme s paní Amálkou zašli na zdejší Krchov ( česky hřbitov ) – říká se, že zdejší, ale je vzdálen půldruhého kilometru od vesničky. Hřbitov byl kdysi součástí obce – domy byly až k němu, ale jak se lidé z vesnice stěhovali za lepším převážně do Čech, domy se u hřbitova opouštěly, chátraly až byly zbořeny. Zdejší hřbitůvek je pěkný s mohutnými jedlemi. Zajímavostí je, že na náhrobcích mají žijící lidé už vyryta svá jména a rok svého narození. Cesta zpět do vesničky je trochu dobrodružná – jsme rádi za pohorky, protože bouřka udělala své a stezka je pod vodou. To Woly s tím má trochu potíž a dojde za námi slušně zmáčen. Navštívili jsme zdejší miniobchůdek ( místnůstku 2×2 metry ) u Jožky a doplnili zásobu piv, abychom večer mohli posedět na zápraží domku. Máme ještě dost času do večeře, tak si necháváme poradit od Amálky a vyrážíme na druhou stranu vesničky a míříme za našim krajanem Ondrou, který se tady někde poblíž usadil.

Na konci vesnice potkáváme starší paní s nůší a s kterou se dáváme do řeči. Jsme doslova okouzleni její staročeštinou ( potajmu si ji natáčíme ). Dává nám instrukce k cestě za „ Ondrou „. Po malém bloudění jsme Ondrův příbytek našli a dali jsem se s ním do řeči. Zpočátku byl patrný ostych z obou stran, ale časem se obavy rozplynuly a my našli společnou řeč. V malém hliněném domku tady bydlí i s manželkou ( japonská tanečnice ) a malým tříletým synkem. Na rozloučenou nám prodává svou knihu o putování Banátem na koňském hřbetu a my se vydáváme na zpáteční cestu do Šumice. Je čas večeře a Amálka pro nás nachystala hostinu : vepřové kousky v polévce s chlebem a další laskominy.

Po večeři jsme se bavili tím, že jsme pozorovali vlaštovčí hnízdo se čtyřmi mláďaty, kteří se pokoušeli vyletět z hnízda. Ještě večerní posezení před domkem při skleničce piva a už jsme mířili do peřin. V noci nás občas budil tzv. „ noční pták „ – jak tomu tady říkají.

 

4.7 – vstáváme až někdy kolem půl deváté, opět je pro nás připravena bohatá snídaně v podobě volských ok, opečeného domácího salámu, domácího sýru a různých marmelád. Kolem desáté vyrážíme i s Amálkou – to proto, aby nám ukázala cestu – na blízký hřeben kde docházíme k vysílači. Odtud máme celou vesnici Šumice jako na dlani. A také odtud vidíme celé pohoří Banátu. Jelikož je krásné počasí a viditelnost, máme možnost vidět až Srbsko kousek Retezatu a další rumunská pohoří. Teplota stoupá a tak si pomáháme z hřebene a sestupujeme do vesnice Putna kde navštěvujeme klášter. Páter nás uvádí do svatyně a vypráví nám o životě v klášteře. Je zde 5 mužů, víra je ortodoxní. Zkoušíme nabízený sladký chléb a věnujeme do kasy něco málo peněz. Pokračujeme do vesničky kde bereme zavděk láhvovým pivem ve zdejším „ konzumu „. Tady si nás všimne jeden obyvatel Šumice, ale po několika minutách rozhovoru s ním nám dochází, že to v hlavě má nějaké pomotané, proto s díky odmítáme jeho nabídku, že nás dovede lesní cestou zpět do Šumice. Ve vesnici nalézáme funkční mlýnek na mletí mouky – dokonce se nám podaří jej spustit a vidíme jak vlastně funguje. Je to rachot. Pak už se vydáváme na zpáteční cestu na hřeben a dále do Šumice.

Jdeme po modré tur. Značce do táhlého stoupání, procházíme krásnou krajinou s pastvinami a loukami. Samozřejmostí jsou opět nádherné výhledy do zdejší banátské krajiny. Večeři, kterou nám připravila opět paní Amálka je dokonalá. Stůl se doslova prohýbá pod tíhou těch dobrot. Domácí slepičí polévka s domácími nudlemi kde doslova lžíce stojí je výživná, smažené řízečky z mletého masa s opečenými brambory, dalším chodem jsou tzv. sarmy – toto jídlo by se dalo přirovnat k našim plněným paprikám, ale sarmy jsou jiná liga. K tomu úžasný naložený zeleninový salát a hřeb večeře jsou domácí koblížky. Takto zabiti jídlem jen na zápraží ztěžka trávíme a večer si povídáme s Amálkou o životě ve vesnici, o historii zdejšího kraje. Všímáme si, že mladé vlaštovky už vyletěly z hnízda a jen občas se vrací do hnízda, aby si odpočinuly. Hovor s Amálkou plyne a pod peřiny se dostáváme někdy kolem půlnoci za jasné noci s tisíci hvězdami. K usínání nám opět vříská „ noční pták „.

 

5.7 – již tradičně máme ráno připravenu luxusní snídani – koblížky, polévka, bylinkový čaj z čerstvých bylinek. Po snídani balíme věci a nakládáme si je do aut. Srdečně se loučíme s naší paní Amálkou, srovnáváme náš účet za ubytování a stravu a děláme nezbytná fota před chaloupkou kde jsme byli ubytováni. Slibujeme, že nějaké fotky pošleme Amálce, ale už nás trochu tlačí čas, proto nasedáme do aut a vydáváme se na cestu dál – a sice do Einbenthalu. V klesání kousek za vesnicí zastavujeme a zachraňujeme velkou želvu před auty a dáváme ji mimo cestu, slunce se začíná pořádně opírat a my jsme rádi za klimatizaci v autech.

Zastavujeme v městečku – lázních Baile Herculane. Kdysi to bývalo velké lázeňské středisko s bazény propojenými s podzemními lázněmi, ale v dnešní době je plno lázeňských budou v havarijním stavu, jsou zakonzervované a veřejnosti nepřístupné. Dále míříme k tzv. Teplým tůním ( u nás bychom je nazvali výstižně : kačoky ). Sestupujeme k řece, ve které jsme zahlédli i vodního hada a s nedůvěrou se díváme k tůním, v kterých se vyvalují lidi a zdá se, že si to moc užívají. Odvahu vlézt do tůní mají pouze Kučovi – ostatní to vzdávají a berou zavděk malé procházce kolem řeky. Odrazuje nás všudypřítomný nepořádek a smetí, kolem hlavní cesty poblíž řeky jsou všude zaparkované auta s přístřešky pro přespání a zase a zase nepořádek a smetí. Nicméně toto kdysi velké lázeňské městečko stálo určitě za shlédnutí. Pokračujeme dále v cestě, tentokrát už k Dunaji k velké skalnaté soše vojevůdce Decinbal. Sledujeme na řece velké nákladní lodě a díváme se na druhý břeh kde je už Srbsko. Neopomeneme se vyfotit s naší českou vlajkou před sochou vytesanou ve skále, ale je to jen pro silné – smrad, který se line z volně odhozených odpadků u řeky – tak ten by se dal krájet. Skrz smradu tady nejde déle zůstat, proto vyrážíme podél Dunaje do města Orsova, kde doplňujeme potraviny. Až poté se vydáváme do další české vesničky v Banátu – do Eibenthálu. Tato vesnička má v současné době na 300 stálých obyvatel. Ubytování máme prosté ve staré chaloupce, sprchu máme u našich „ domácích „ , kteří bydlí o dalších 200 metrů dále. Tady je taky ubytován i Voly a jak říká, moc si to užívá. Odpoledne vyrážíme na průzkum okolí – k vysílači na kopci cestou necestou. Po velkých útrapách kdy nás Petrova Gpíeska vede prý po polní pěšině ( nevím kde ta pěšina byla, ale já jsem ji postě neviděl ), doškrábaní od ostružiní konečně stojíme na vrcholu a vyhlížíme zpáteční cestu do vesnice. Opět nás Petrova Gpíeska vede cestou necestou, přesto jsme se do vesnice nějak dostali a bereme zavděk hospůdkou U Medvěda, kde si dáváme fajn vychlazené čepované pivo. Jelikož nemáme nic nakoupeno na večeři, dostáváme nabídku v hospodě na večeři u nedaleké jídelny. Všemi deseti tuto nabídku přijímáme.

Před večeří se v hospůdce seznamujeme se dvěmi motorkářemi, které jsme zahlédli včera na ubytování v Šumici. Večeře byla vydatná, vepřové maso s rizotem a zeleninovým salátem a jen za cenu 80 korun. A to nás ještě nutí, ať si přidáme. Večer ještě klábosíme, Woly nám poskytl láhev whisky a my jsme se s ní poprali s úspěchem. Kolem půlnoci jdeme spát – groteskní pohled je na dvoupostel Strakošů, kteří mají trochu problém se na ni poskládat, ale po několika neúspěšných pokusech se jim to zdaří a zaléhají.

 

6.7 – budíček jsme si dali na osmou hodinu ranní, sluníčko je už vysoko na obloze a po krátké ranní hygieně v lavoru jdeme k paní domácí, abychom se s ní vyrovnali na nocleh. Bohužel jsme ji nezastihli, ale její dcera ji plně zastoupí. Připravila pro nás i kávu s čajem, vytahujeme naši snídani a dáváme se s ní do řeči. Je tady s dětmi pouze na prázdninách a jinak žije v Chomutově. Balíme své saky paky, auta necháváme zaparkované na ubytování a vydáváme se vstříc dnešním výletům. Rozdělujeme se na dvě skupinky : Eva si hnula s kolenem, tudiž Kučovi s dětmi a Wolym míří k nedalekým bývalým šachtám a lomům a druhá skupinka – Kovali + Strakoši zamíří na hřebenovku s vrcholem Známaná. Trošku zápasíme se značením a značkami, ale i když nám někdy trvá, než značku najdeme túru si užíváme. Je krásné počasí, z hřebene se nám naskýtá krásný pohled na část Banátského pohoří. Kolem nás jsou jen samá políčka, louky a paseky. Kdysi tato oblast i na hřebeni byla částečně obydlená v salaších, ale nyní už tady nemá kdo stáda pást. Je horko, slunce pálí do zad a my dosahujeme vrcholu Známaná, kde je krásné posezení v malém a prázdném kempu. Jelikož jsme na této túře nic nepodcenili, otevíráme vychlazenou plechovku piva – no vychlazenou, nedá se to pít, protože pivo je ve stavu hrudek ledu. Na sluníčku ale po půlhodině je pivo pitné. Mezitím naše děvčata obdivují zdejší i vzdálenější vrcholky Banátu z kadibudky u kempu, a aby měly dokonalý přehled i o tom co se děje, nezavírají si dvířka u kadibudky.

Dáváme se na zpáteční cestu, děláme si drobnou zacházku k vysílači odkud vidíme střechy vesnice Einbenthal. Po celou zpáteční cestu máma krásné výhledy do krajiny. Pokoušíme se dovolat Petrovi, zda by nás nečekal s autem u cesty, abychom nemuseli zbytečně šmatlat pár kilometrů do vesnice. Domluva klapla, nakládáme bágly do aut, stavujeme se ještě v hospůdce U Medvěda, kse kupujeme drobné upomínkové předměty a vyrážíme z Einbenthalu na další trasu – tentokrát do Svaté Heleny. Cestou zastavujeme u Dunaje u vodní zříceniny Trieule Fotress ( Tři kule ) – jsou to tři věže ve vodách Dunaje, takže je možné tuto zajímavost shlédnout jen ze břehu.

Těsně před odbočkou na Svatou Helenu navštěvujeme v kopcích nad hlavní silnicí rozsáhlou jeskyni sloužící kdysi jako opevněná hláska k ochraně cesty u Dunaje. Poté už odbočujeme z hlavní cesty na úzkou asfaltovou cestu a první co vidíme jsou mohutné větrné elektrárny za vesnicí Svatá Helena. Napočítali jsme jich 27. Přijíždíme na tzv. Náměstíčko ve Svaté Heleně k hospůdce, která je narvaná až k prasknutí a to jen samými čechy. Našli jsme si naše ubytování v uličce s pěkným výhledem na Dunaj, nechtíc jsme vzbudili naši paní domácí, která vyspávala před noční směnou, ale hned se nám věnovala. Na uvítanou jsme dostali mimo dětí každý plnou štamprli zdejší kořalky, s ubytováním jsme byli spokojeni – je vidět, že vesnice Svatá Helena je nejcivilizovanější ze všech šesti českých vesnic v Banátu. Po opět luxusní večeři jsme si to zamířili do hospůdky na návsi, ať nasajeme zdejší atmosféru – usedáme u kulturního domu a sledujeme dění kolem nás. Vyprovázíme naši paní domácí na noční směnu a pak ještě dlouho do noci vsedáváme a klábosíme s matkou od paní domácí a povídáme si, spíše posloucháme vyprávění o Svaté Heleně, zvycích a poměrech ve vesnici.

 

7.7 – ráno po bohaté snídani vyrážíme na túru po červené tur. značce kolem větrných sloupů, občas si musíme pomoci navigací, protože tady asi šetřili s barvou a značky místy nejsou vůbec. Rozhodujeme se, že dále po červené značce nepůjdeme, ale dáme přednost zelené tečkované značce. Opět jdeme kolem samých políček na kterých někde sklízejí seno. Značka se nám opět ztrácí, proto je našim společníkem navigace, která nás vede cestou necestou. Nabýváme dojmu, že značky tady kreslil nějaký „ takyturista „ – máme co dělat, abychom aspoň drželi přibližný směr naší dnešní trasy. Trasa vede dál lesem a potokem, v kterém marně hledáme rybky natož aspoň něco živého. Neznatelná pěšina nás vede kolem potoka k přírodní zajímavosti Kulhavá skála – je to vlastně taková menší Pravčicka brána. Akorát je tady několikanásobně méně turistů – skoro žádní – jen jeden český manželský pár s hyperaktivním psem Karlem. O dalších 300 ta metrů dále docházíme k jeskyni, kterou prolézáme do takové hloubky, do které nám to dovolí naše baterky ( takových 50 metrů ). Jeskyňáři, kteří odpočívají před jeskyní na tom jsou lépe, jelikož mají sebou vybavení a taky podle toho jak jsou špinaví z první návštěvy jeskyně se dá odhadovat, že dále v útrobách jeskyně je to jen pro otrlé turisty.

Od jeskyně nás dále vede modrá tur. značka, která je velmi dobře značena. U jeskyně nás opustil Woly, který se vrací zpátky do Svaté Heleny. Nutno říci, že jeho hekání nám vůbec na další trase nechybí. Míříme směrem k další české vesnici v Banátu – k vesnici Gernik. Procházíme pastvinami s bývalými sady – v této lokalitě byla kdysi vybudována první česká vesnička pod názvem Svatá Alžběta tady v Banátu ( někdy kolem roku 1823 ), ale díky nedostatku vody vesnice zanikla a zdejší obyvatelé přesídlili do Svaté Heleny. Přicházíme na rozcestí s červenou tur. značkou a rozhodujeme se zda to stihneme až k Turecké díře ( jeskyni ). Zkoušíme to tedy a vyrážíme dále, po chvíli zjišťujeme, že časově to nestihneme, tak u odbočky k Turecké díře ( odtud to je ještě zhruba půlhodinka k jeskyni ) se otáčíme a vyrážíme do Svaté Heleny. Právě na rozcestí k Turecké díře vidíme v dáli domy vesničky Gernik.

Přes hodinu a půl jdeme pouze lesem, potkáváme skupinku čechů nalehko vybavených – mají namířeno do Gerniku na pivko a pak zpět do Svaté Heleny. Vzhledem k tomu kolik je už hodin, jejich zpáteční cesta bude hodně zajímavá a asi i trochu dobrodružná. Les po chvíli necháváme za sebou a před námi už jsou jen a jen samé pastviny s krásnými výhledy ke Sv. Heleně, k Dunaji a na část Banátu. Idylku nám kazí jen vysoké větrníky. Večeře byla pro nás opět pastvou pro naše žaludky, paní domácí nám prodává své výrobky : fíkové a šípkové marmelády, domácí pálenku atd. Opět vyprovázíme naši paní domácí k autobusu, který ji veze na noční směnu a usedáme na našem oblíbeném místě u kulturního domu s půllitrem piva a diskutujeme s děvčetem, které je tady na prázdninách u své babičky. A není nad to přímo klábosit s někým, který tady žije a který nám může z vlastní zkušenosti přiblížit zdejší život ve vesnici. Kulturní dům je dnes obsazený mladými, kteří se tady shlukli navečer. Od hospůdky se k nám nese trošku falešný zpěv s hrou na kytaru ( přece jenom mladí turisté jsou už trochu v náladě a zpěv tomu taky odpovídá ). Kolem půlnoci nás přemáhá spánek a proto jdeme spát. Noční procházky na venkovní latrínu mají někteří zpříjemněni uskakováním před černým domácím psem, který chce každému procházejícímu dokázat jak ostré zuby má.

 

8.7 – ráno je opět prosluněné a na obloze je vymeteno bez mráčku. Opět je pro nás přichystána luxusní snídaně. Loučíme se s paní domácí, děláme si s ní vzpomínkové foto a vyrážíme na další cestu vstříc Srbsko. Na konci Svaté Heleny ještě vystupujeme z aut a děláme poslední fotky mohutného Dunaje a samotné vesničky Svatá Helena a takříkajíc se loučíme s rumunským Banátem a jeho českými vesničkami. Cesta nám pěkně ubíhá, cesty jsou skoro bez aut a na hranici přijíždíme za necelou hodinku. Hraniční přechod mezi Rumunskem a Srbskem přejíždíme v obci Kaludjevovo – kontrolují nám pasy a techničáky od aut, Wolyho lustrují o něco déle než ostatní – asi jim vadí volant na pravé straně.

Míříme dále do srbské vesničky s českými přistěhovalci Kruščica. Na návsi se nás ujímá jeden Srb a jakmile zjišťuje, že jsme z Česka vítá se s námi, jako bychom se znali odjakživa. Spouští na nás i svou češtinu – docela mu i rozumíme a posílá nás za paní, která má na starosti zdejší český spolek. Srbká česká vesnička se od těch rumunský českých vesniček docela podstatně liší – je zde větší frmol a není tu takový klid jako v rumunském Banátu. Ujímá se nás starosta obce ( též mluví obstojně česky ), ukazuje nám český kostel, český kulturní dům – česká beseda, školu a přilehlé hřiště, které pomohlo finančně vybudovat královehradecký kraj. Třikrát v týdnu se přátelé české kultury scházejí v českém kulturním domě a připravují děti na folklórní vystoupení, učí se češtinu s rodilou českou mluvčí a pořádají setkání s lidmi, kteří mají zájem se seznámit s českou kulturou. Navštěvujeme objekt k budoucímu ubytování – dnes je ve stavu rekonstrukce, podílí se na ni i hnutí Brontosaurus – mladí lidé, kteří v objektu uklízejí. Jsou to samozřejmě Češi a dáváme se s nimi do řeči. Pracují tady 14 dní a pak je střídá další skupina. Po srdečném rozloučení se vydáváme dále do Srbska.

V městě Bela Crkva vybíráme z bankomatu peníze – vypadáme u toho jako nějaká ozbrojená skupina s bodygardy – však taky ostraha banky má z nás asi trochu nahnáno, kupujeme si zmrzlinu ve zdejší české cukrárně Češki sladoled a poté míříme dále za město k jezerům, kde máme v úmyslu se vykoupat. U Vračezajského jezera jsme zaparkovali auta a jdeme se koupat. Úžasně průzračná a osvěžující voda. Po osvěžení u vody jedeme dále na Bělehrad. Cesta nám svižně ubíhá, ale čím blíže se přibližujeme k metropoli, cestyse plní automobily. Přes hodinu projíždíme Bělehradem, abychom dojeli k našemu ubytování a je to někdy adrenalin projíždět úzkými silničkami a přeplněnými křižovatkami. Po drobném bloudění jsme dům kde jsme ubytováni našli. Sídlí v docela klidné čtvrti v Bělehradě. Jelikož máme dostatek času, jedeme autobusem ( je to pro nás zážitek ) do centra kde vyrážíme po pamětihodnostech. Všude plno lidí a docela shon. Navštěvujeme hrad a přilehlé okolí, pohled na soutok řek pod hradem je dechberoucí, a k tomu zapadající slunce. V centru objevujeme příjemnou restauraci, kde si dáváme opožděnou večeři a pak už míříme k našemu autobusu, který nás doveze zpátky na ubytování. Při zpáteční cestě v centru stačíme ještě v rychlosti sledovat na obrazovkách u hospůdek semifinálové utkání našich basketbalistů se srbskými. Je to docela šrumec a ani se nedivíme, že naši dost prohrávají. Nesnažíme se ani fandit, protože by nás lidi asi zlynčovali. K ubytování dojíždíme kolem jedenácté a hned na to jdeme spát, abychom byli vyspaní a čerství na dlouhou zpáteční cestu domů.

 

9.7 – docela brzy ráno nakládáme auta a vyrážíme z Bělehradu na dlouhou zpáteční cestu. Ještě u výpadovky v obchodě utrácíme poslední srbské peníze, abychom je zbytečně nevezli domů. Takže čokoládky, bonbóny a různé další drobnosti kupujeme pro naše blízké, kteří na nás čekají doma. A vyrážíme domů. Cesta srbskem proběhla vcelku bez problémů, na srbsko-maďarské hranici jsme odbaveni velice rychle, zato v opačném směru jsou dlouhotrvající kolony aut v několika řadách. Je to z důvodu uprchlíků, kteří se snaží dostat přes srbské hranice a pak dál do Evropy. Míjíme několik zátarasů kde jsou velké kontroly uprchlíků. Naštěstí jsme ve správném směru. Maďarskem projíždíme bez větších zastávek – jen ta okolní krajina je deprimující – opět po levé straně jen obilí, slunečnice a straně pravé třeba kukuřice nebo zelí. A samá rovina a rovina.

Na Slovensko se dostáváme přes hraniční přechod v Komárně, kousek dále si ještě kupujeme nějaké ovoce u stánku u silnice a míříme do Trenčína. Tady si děláme delší přestávku na večeři na náměstí a ještě nám to vyšlo na návštěvu zdejší vyhlídkové věže. Je těsně před osmou hodinou večerní a koukáme z věže na celý Trenčín a blízké okolí. Mohutný trenčínský hrad na kopci, historické centrum města, náměstí – jen budova prioru kazí dojem z tohoto historického města. Pak už nasedáme do aut a máme před sebou poslední etapu naší trasy. Jedeme na hraniční přechod na Bumbálce a pak dále přes Bečvy konečně domů. Doma jsme někdy kolem jedenácté hodiny – utahaní z cesty, ale spokojení s tím co jsme zažili, kde jsme byli a co jsme viděli.

 

Naše informace o Banátu k roku 2016

počet českých obyvatel v šesti původních českých vesnicích jižního Banátu dnes činí zhruba dohromady asi jen 1800-1900 osob, Češi však v každé z nich tvoří dodnes 90-99 % celkového počtu obyvatelstva.

– počet obyvatel žijících v obci Šumice k srpnu 2016 – 67 obyvatel převážně starších 60-ti let

– školy : pouze 3 školy v šesti banátských českých vesnicích. Škola v Eibenthalu – 38 dětí, škola ve Svaté Heleně – 33 dětí, škola v Gerníku – asi 8 dětí. Ve všech školách se učí čeština.

V srbské Krušcici otevírají nově předmět čeština 1 – 4 třída

– našlapali jsme na 90 kilometrů v terénu

– najeli jsme auty na 2180 kilometrů na jedno auto

– nabrali jsem v průměru 160 litrů benzínu na jedno auto

– projeli jsme 5 zemí Evropy

 

Indiáni na Hukvaldech

 {gallery}phocagallery/ostatni/2014,width=270,single=teepee.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}

Indiáni na Hukvaldech?

   Ne, to opravdu ne, ale pár nadšenců ( asi 25), převážně z řad turistů si řekli, že po Zvoničce, která nám cinká nad hlavami z Fojťáků, máme prostor a čas na další počin.

Ani už nevím, jak to vlastně vzniklo a kdo měl ten „nápad“, ale zpočátku jsme to brali jako recesi. Pak už stačilo, aby to „uzrálo“ a rozjeli jsme akci Teepee.

Trvalo celý rok než jsme Teepee ušili ( mimochodem se šilo v místnosti 3×4 metrů) a jelikož nějakým nedopatřením jsme našili švy opačně, následovalo párání a opětovné sešívání. Dále jsme museli zajistit 25 ks 11-ti metrových smrkových tyčí ( za což patří poděkování Milce Mifkovičové ) a poté se celá práce už soustředila do tělocvičny, protože jiný vhodný prostor na celé Teepee prostě nebyl ( děkujeme paní ředitelce za tento azyl ), kde jsme dělali dokončovací práce. A 2. května to vypuklo: v ohradě u myslivecké chaty jsme vztyčili 9-ti metrové Teepee. Trochu jsme se stavbou zápasili ( jen dva z nás měli představu a zkušenosti s teepee ), ale neodradilo nás to a Teepee jsme zdárně postavili.
Nevěřícně jsme kolem stanu chodili a kroutili hlavami, cože je to za kolos. Jen pro představu – vně Teepee se pohodlně vejde na 40 sedících osob a je i místo na ohniště.
Prací na šití a stavbě jsme strávili na 400 hodin a vyšlo nás zhruba na 14.000 Kč, převážně na plátno.
Určitě stojí za to si tuto stavbu prohlédnout a chvíli posedět ( jak někdo už řekl „v šapitó“) vně Teepee.
Chtěl bych tímto poděkovat těm všem, kteří se na tomto projektu podíleli ( ať už finančně nebo prací ), protože bez vás by to prostě nešlo.  

                                                                           Díky Slávek Koval

 

{joomplucat:105 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá fotogalerie

2013 – 8. cyklozájezd Český les, Chodsko, Domažlicko 16. – 21.6.

 {gallery}phocagallery/cyklo/2013,width=270,single=2013_ceskyles.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}

Již 8. hlavní cyklistický zájezd pořádal náš odbor KČT Hukvaldy. Tentokrát jsme si to namířili přes celou republiku do Českého lesa. Toto pohoří pro většinu z nás bylo neznámé a byli jsme tedy na něj natěšeni. Časně ráno jsme vyrazili vstříc 6-ti dnům na kole.

Do cíle cesty – do Horšovského Týna jsme dorazili po 7-mi hodinové cestě autobusem. Vyložili jsme kola ( někteří jeli dál autobusem až na ubytování ) a prošli jsme si krásné historické městečko. Toto město se rozkládá v údolí řeky Radbúzy. Město bývalo v minulosti významnou rezidencí pražských biskupů a arcibiskupů. Dnes láká návštěvníky především výstavním zámkem s parkem a neporušeným historickým jádrem, které je vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Dále je možno zde shlédnout dominantu města státní hrad a zámek, kostel Sv. Petra a Pavla s vyhlídkovou věží, kapucínský klášter, dřevěnou rozhlednu na Šibeničním vrchu. Po nezbytné prohlídce města a ochutnávce piva na zdejším náměstí míříme na Podhájí – přírodní koupaliště. Dostáváme se tam cestou necestou, ale dále pokračujeme přes Mašovice, Meclov, Otov a Vlkanov. V další vesničce Šitboř nás zaujala zřícenina kostela Sv. Mikuláše a na návsi mohutná moruše. Odtud jsme zamířili sjezdem do městečka Poběžovice. Docela děláme ve vesnicích rozruch – tolik cyklistů pohromadě asi neviděli hezky dlouho. Dominantou Poběžovic je rozsáhlý zámek – původně pozdně gotický hrad. A také starý židovský hřbitov nad městečkem. Pokračujeme dále táhlým stoupáním přes Hvožďany, Načetín a Horu Svatého Václava. Tady nacházíme obec jen s 30-ti domky a snad nejmenší budovou obecního úřadu v Česku. A aby toho nebylo málo, tak starosta je zároveň hospodským a majitelem penzionu Pohoda v obci. Ale pivo čepovat umí. Ze zahrádky penzionu se nám naskýtá výhled do zdejšího okolí. Čeká nás ještě výjezd do Šidlákova a poté nádherný 5-ti kilometrový sjezd do Rybníku, kde máme zajištěno ubytování po celou dobu pobytu. Hned při příjezdu k penzionu se dozvídáme z nabídkové tabule, že pro nás čepují pivo Chodovar. Pokoje jsou příjemně útulné.

Den druhý – po vydatné snídani, kde jsme se častovali vtípky ( Hanka, Marta a Petr Sobotík ) jsme za krásného počasí a modré oblohy vyrazili na etapu po zaniklých obcích. Z penzionu jsme se vydali po cyklostezce č. 36 a po červené TZ do táhlého kopce. V tom počasí a horku to bylo docela úmorné, ale zvládli jsme to. Trochu deprimující bylo, že jsme projeli kolem bývalých vesnic, které byly vysídleny po 2. světové válce. Lokality, které se nacházely v blízkosti státní hranice, byly po vyhlášení tzv. Zakázaného pásma a spuštění železné opony plánovitě zbořeny. Společně s vesnickými chalupami i výstavními dvory zanikly také školy, průmyslové objekty, zámky a kostely. Za bývalou obcí Rabov míjíme po pravé ruce vrchol Velký Zvon – dominantní vrchol byl v minulosti využíván jako strážní bod, v 19. století sem panstvo jezdilo na nedělní výlety. Pod vrcholem jsou dodnes k vidění tzv. Kocovy kameny, skalky s vytesanými nápisy. Jsou zde jména majitelů panství i jejich hostů a data návštěv v letech 1803 – 1984. V té době nebyl vrchol Velkého Zvonu porostlý stromy a byl odtud výhled hluboko do vnitrozemí. Dnes je zde objekt patřící armádě ČR. Za bývalou obcí Václav se otevírá krásný pohled na zdejší náhorní planinu. Pastviny a ostrůvky lesa – dokonalá idylka – kocháme se nádhernou přírodou. Míjíme zavřenou hospůdku na Pleši a děláme pár fotek u bývalého hřbitova na Pleši. Krásným sjezdem sjíždíme až k hranice do obce Železná, kde si konečně dáváme tolik zasloužené pivko. Hraniční přechod doslova okupují vietnamští obchodníci s tolik výjimečným zbožím. Mala skupinka našich cyklistů dává přednost svačině v přilehlé oboře s rybníkem. Po přestávce a svačině vyrážíme lesní cestou k loveckému zámečku Diana – tento lovecký zámeček patřil rodu Kolowratů. Děláme nezbytná fota v zámeckém parku a míříme vstříc rozhledně Milíře. Cestou v lese nacházíme tzv. Lovecký kámen Windischgratzů. U rozhledny Milíře máme štěstí, že rozhledna je otevřená a tak po zdolání 128 schodů a ve výšce 25 metrů je celé okolí pod námi jako na dlani. Výhledny jsou nádherné – a naše oči již vyhlíží další cíl naší cesty – zříceninu Přimda. Ve městečku Přimda objevujeme 3 smírčí kříže, ale zajímá nás hlavně zřícenina hradu. Není sice z největších, ale za to je nejstarší ( 1112 ). Z městečka Přimda nám utěšeně naskakují na tachometrech kilometry – 13-ti km táhlý sjezd vedoucí až do Bělé nad Radbúzou. Tady obdivujeme barokní most přes řeku Radbúza. Tento most je postaven podle vzoru Karlova mostu, má 8 oblouků z nichž vystupuje šest pilířů, ozdobených šesti barokními sochami svatých. Z Bělé jsme si to namířili přes Ostrov do Rybníku. Dnes jsme najeli na 60 km.

Den třetí – autobusem se necháváme vyvést do městečka Kdyně. Odtud pokračuje naše další putování v sedle kola. Prohlížíme si pěkné náměstí, navštěvujeme infocentrum a někteří z nás absolvují i prohlídku výstavy krajek v přilehlých prostorech Íčka. Samotné Íčko sídlí v bývalé Kdyňské židovské synagoze. Ale to už většina vyráží vstříc kopci, na kterém se tyčí hradní zřícenina Rýzmberk. Zbytky hradeb s vyhlídkovou věží se tyčí ve výšce 680 m nad městem Kdyně. Občerstvení na hradě nám přišlo vhod – slunce je ubíjející a fajn kastelán nám dává na výběr z několika druhů piv ( točených ! ), turistických známek a vizitek. Po prohlídce Rýzmberku se vydáváme dále do obce Podzámčí – nevyhlášeného skanzenu regionu. Sledujeme do kopce červenou značku a směřujeme k vrcholu Koráb. Někteří si dávají ještě zajížďku na zříceninu Nový Herštejn, ale všem dává zabrat 2 km stoupání na samotný Koráb ( 773 m. ), kde se taky nachází chata s občerstvením a rozhledna. Tady dáváme sváču, vyrážíme na rozhlednu o 156 schodech a z výšky 30 metrů shlížíme k vrcholkům Šumavy. A jelikož jsme v docela vysoké výšce, užíváme si 13-ti km sjezd přes Mezholezy, Úsilov, Dlažov, Veselí až do Janovic nad Úhlavou. Městečko známé natáčením filmu Černí baroni. Kousek od města se vypíná nad krajinu hrad se zámkem Klenová. Je to jeden z nejstarších hradů v Čechách ( 1287 ) a určitě stojí za shlédnutí. Sledujeme řeku Úhlavu – utěšeně nám přibývají kilometry a tudíž nám přichází vhod zastavení v nedaleké pískovně, kde je bezva koupání. Voda jako kafe – žádní lidi – prostě paráda. Čas už nás trochu tlačí a tak pádíme do Klatov kde u vlakového nádraží nakládáme kola. Klatovy jsou známy, jako tzv. „ brána Šumavy „. Dominantou města je renesanční 81 m vysoká Černá věž. Po obvodu městského jádra jsou zbytky městského opevnění. Dále tady stojí za shlédnutí a prohlídku zdejší barokní jezuitská lékárna z roku 1639 ojedinělá farmaceutická lékárna. Dnes jsme najeli na 65 km.

Den čtvrtý – opět krásné počasí a obloha jako vymetená. Zase jsme využili toho, že máme naloženy kola ve vozíku a proto nás autobus vyváží do Tachova. Máme naplánovanou trasu z Tachova až do Rybníku, ale větší polovina našich cyklistů dává přednost dnes odpočinku a tak si zvolili lehčí trasu z Tachova do Boru – trasa na 35 kilometrů.
Samotný Tachov je pěkné historické město. Využíváme nabídku pracovníka Íčka a většina z nás absolvuje prohlídku města s výkladem. Poblíž města navštěvujeme významnou historickou památku Jízdárnu ve Světcích u Tachova. Menší skupinka cyklistů se vydala na plánovanou trasu. Po cyklotrase 2172 se vydáváme k obci Lesná, ve které bereme zavděk aspoň lahvovým pivem, jelikož hospody jsou tady zavřeny. Sjíždíme k naučné stezce Lesná – Vodní Svět. U rybníků je možno z pozorovatelen sledovat bobry při práci. Nemáme štěstí a bobry nevidíme, ale vidíme kolem sebe jejich práci – pokácené stromy, jejich hráze a příbytky. Krásnou lesní cestou přijíždíme do Rozvadova – bývalé známé celnici a hraniční přechod. Dnes je tady středisko vietnamských tržnic a nočních erotických podniků. Červená TZ nás vede po bývalých vojenských signálkách – cestách mezi rotami. Ujíždíme nádhernou krajinou – občas lesem, pastvinami a loukami. Jediné, co kazí celkový dojem jsou tzv. „ roty“ ( bývalé vojenské stanoviště k ostraze hranic ). V obci Železná přejíždíme hranici a dále míříme příhraničním Německem. Krajina je zde trochu jiná – až příliš velký pořádek. Po 20-ti kilometrech se vracíme zpět přes hranici na hraničním přechodu Švarcara. Odtud je to do Rybníku již kousek a sjezdem jsme na ubytování v cuku letu.
Druhá a větší skupina cyklistů přejela z Tachova do Boru , kde si ještě prohlídli zámek. Dnes jsme najeli na 65 km.

Den pátý – dnes jsme zvolili trasu k Domažlicím. Hned zpočátku hledáme u obce Závist v lese pramen Radbúzy. Po drobném bloudění jej nacházíme. Zkoušíme Radbúzkou vodu – chutná, ale mouchy a ovádi nám nedávají moc času na rozjímání a proto prcháme od pramene. Po opuštěné cestě kolem Nemanického potoka míjíme bývalé vesničky zdejšího kraje, které zanikly díky hraničnímu pásmu. Po několika kilometrech mírného sjezdu přijíždíme k vesničce Nemanice, ale rychle touto vesničkou jenom projíždíme, jelikož potkáváme velice zvláštní postavičky – a taky se tady velmi rychle setmělo. Vesnice je v dezolátním stavu a tak raději dále míříme k hranici do obce Lísková. V jediné hospůdce na hranici ( další budovy jsou obsazené opět občany z dalekého východu ) se posilňujeme chřestovou polévkou a vydáváme se do stoupání na vrchol Čerchov. Po 2 km jízdy se osvěžujeme v příjemné nádrži nádherně studené vodě. 3 tempa a už se snažíme doplavat ke břehu – tak studená voda v jezírku byla. V tom vedru nás takové osvěžení nakoplo k dalšímu stoupání na Čerchov. Stoupání bylo nepříjemné – stále po slunci, ale poradili jsme si s tím a odměnou nám byla otevřená hospůdka na vrcholu a daleké výhledy do okolí. Čerchov ( 1042 m.n.m. ) je nejvyšší vrch Českého lesa s kamennou 25 metrů vysokou rozhlednou. A jelikož jsme se dost dlouho drápali do vrchu, tak si užíváme nádherného sjezdu přes Capartice do Klenčí pod Čerchovem. Toto městečko je známé rodištěm spisovatele J.Š. Baara, Jana Vrby a skladatele Jindřicha Jindřicha. Jelikož toho má většina již dost ( hlavně díky velkému vedru a slunci ), míříme nejkratší cestou k ubytování. Ještě stojí za zmínku obec Pivoň, kterou jsme projížděli s bývalým klášterem augustiánů a s velkým kostelem ( dnes málo zachovalým ) Zvěstování P. Marie. Do cíle to už máme necelých 10 km a tak se už těšíme na sprchu.

Den šestý – po vydatném nočním dešti se vyjíždí v 8.30 hodin do chladnějšího rána o poznání lépe než v minulých dnech. Někteří již vzali zavděk autobusem a do Domažlic jedou pohodlně autobusem. Zbytek vyjíždí přes Šidlákov – kde objevujeme soukromou galerii užitého umění. Mírným sjezdem po úplně vedlejších stezkách vjíždíme do Mnichova a dále přes Nový Kramolín, přes Draženov do Újezdu – do Kozinova statku, kde si prohlížíme celý statek a doprovází nás výklad v chodském nářečí. Z Újezdu si děláme ještě zajížďku na vršek Hrádek, kde navštěvujeme Kozinův pomník s vyhlídkou. Kocháme se nádherným výhledem na celé Domažlicko, část Šumavy s Velkým Javorem. A před sebou máme již sjezd do Domažlic a prohlídku města. A že je co prohlížet.
Kolem třetí hodiny odpoledne startujeme a míříme k domovu. Po pohodové jízdě autobusem jsme doma před půlnocí.

Český les – chráněná krajinná oblast Český les je ideálním místem pro cykloturistiku. Málo osídlené pohraničí, bývalé zaniklé vesnice, krásné cyklotrasy, kulturní a přírodní zajímavosti je pro cyklisty zajímavým místem k poznání. Mnohá místa nám poskytly úžasný rozhled do krajiny ( rozhledna na Čerchově, Hrádek, rozhledna na Rýzmburku, Milíře a Korábu či  Draženovská hora u Domažlic, výhledy nad Klenčím, zřícenina hradu Starý Herštejn … ) na vyjížďkách na kole jsme projížděli nesčetně romantických mýtin a zákoutí a jednotlivé etapy nám zpříjemnily lákavé cíle.

                                                                                                              Slávek Koval

{joomplucat:82 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

2013 – Trasy Rumunsko

Navržené trasy pro Rumunsko

Trasy Rausorden první: mapa
1) Oranžové zvýraznění
– Rausor – Cab. Pietrele cca. 6km modrý křížek, pak modry trojúhelník
Zpět po žluté čárce cca. 6,5km, možnost prodloužení o cca. 3,5 km na Cab. Gentiana

2) Růžové zvýraznění
– Rausor – Vf. Lolaia – Vf. Retezat (vrchol) červená tečka, pak žlutý proužek cca. 6,5km
Zpět červený křížek přes Cab. Condorul cca. 5km

Trasy Gura Apeiden druhý: mapa
1)    Modré zvýraznění  
– Rotunda – Lunca Behrina – Crucea Traznitului žlutá tečka, pak směr Zanoaga – Vf. Zlata – Gura Apei modrý křížek cca. 24km

2)  červené zvýraznění
– Gura Apei – Vf. Zlata modrý křížek , pak směr Gura Zlata červený proužek cca. 17km

Trasy Banat: mapa

třetí den:
1)    Fialové zvýraznění
Od Dunaje – Svinita – směr Eibental modré tečky cca. 6km, možná zastávka na občerstvení, dále pak po červené směr Bígr cca. 16km

2) druhá skupina ubytování ve Svaté Heleně, trasy v okolí (Turecká díra, Kulhavá skála, vyhlídka nad Dunajem)

čtvrtý den:
1)    Oranžové zvýraznění
z Bígru po červené směr Rovensko – celkem cca. 30km

2) skupina ze Svaté Heleny – přejezd autobusem směr Gernik – procházka k vodním mlýnkům po červené, směr Rovensko – cca. 8 km

pátý den:
1)    Fialové zvýraznění
Z Rovenska po červené tečce do Sopotu Nou a následně směr Lacul Draculi po červené
Na rozcestí možnost volby
     a) kolem řeky Nery do Sacsa Montana celkem cca. 36km
     b) Po modré směr Carbunari cca. 31km

2)    Možnost zkrácení – přímo z Rovenska na Gernik po červené kolem mlýnků cca. 11,5km

šestý den:
1)    Modré zvýraznění
Cesta z Gerniku do Svaté Heleny přes Kulhavou skálu cca. 16km, zpět přejezd autobusem

 

2012 – Itálie – Che-Guevara

{gallery}phocagallery/hlavni/2012_Che-Guevara,width=270,single=2012cheguevara.JPG,salign=left,connect=sige{/gallery}

Je pondělí 10. 9. 2012 ráno a obec Bezzecca se začíná probouzet do dalšího krásného dne. I my se pomaličku začínáme trousit po apartmánech a vyhlížet první paprsky sluníčka. Modrá obloha bez jediného mráčku slibuje perfektní den na plánované slezení jedné z mnoha ferrat v oblasti Lago di Garda. Pro dnešní den volíme ferratu Che-Guevara tyčící se nad vesnicí Pietramurata. Rozhodnutí pro tuto ferratu padá i kvůli tomu, že se ze zájezdu odděluje skupinka turistů, kteří jdou na dvoudenní přechod pohoří Monte Balda a vystupují v Rivě na autobusovém nádraží. Tam vystupuje i naše skupinka, čítajíc sedm nadšenců pro ferraty.

Někteří již s ferratami mají zkušenosti a pro některé je to křest ohněm, teda vlastně skálou. Všechno vypadá dobře, protože nám po našem příchodu na stanoviště asi 5 minut na to odjíždí autobus naším směrem. Rychle za pomoci Petra kupujeme skupinovou jízdenku a už se soukáme do přistaveného autobusu. Sedáme si na přední sedadla ať máme přehled kde vystoupit a na naši cílovou stanici upozorňujeme i řidiče. Co kdybychom přehlédli stěnu s 1632 m.n.m. Zhruba v 9:15 řidič hlásá ferrata Che-Guevara. Vystupujeme z autobusu v obci Pietramurata (248 m.n.m.) a se zakloněnými hlavami vzhůru hledáme cíl naší cesty(1632 m.n.m.).  Stěna se zdá být pro některé na první pohled hrůzostrašná, ale ferrata je podle knižních průvodců hodnocena jako B-C (stupnice obtížnosti A–E). Je však dlouhá a proto nijak neotálíme a hledáme nástup do stěny. Naštěstí je vše dobře značeno již od autobusové zastávky a tak zprvu podle šipek  a později podle červených puntíků na kamenech stoupáme borovým lesem pod východní stěnu hory Monte Casale. Asi po 25 minutách se objevují první lana. Tady se už připravuje skupinka Němců a chvíli na to se objevují i Italové. I my vyndáváme ferratové sety, helmy, rukavice a taky vyrážíme. Začátek ferraty je kvůli rozšiřování lomu oproti minulosti přemístěn o několik set metrů vlevo a proto lana ještě svítí novotou.

Cesta začíná asi sto metrovým těžším nástupem  s kolmým stoupáním a částečným traverzem. Pak následuje lehčí úsek na odpočinutí, který přeruší skalky s volným lezením I.a II. stupně UIAA. Výstup se opět mění v traverzující pěšinu, která nás přivádí pod skutečný začátek ferraty Che-Guevara. Přesvědčuje nás o tom i červený nápis na skále. Nabíráme síly na zdolávání dalšího úseku a vydáváme se vzhůru k výškám. Postupně překonáváme skalní plotny a sledujíc pracovní dění v lomu pod námi ukrajujeme další a další metry z naší cesty. Asi po hodince lezení se dostáváme ke krásným vzdušným dvěma skalním lávkám traverzujíc nad kolmou stěnou. Necháváme odpočinout rukám a kocháme se pohledem po okolí. Vlevo vidíme městečko Sarche, nad kterým se tyčí jedna z nejtěžších ferrat v Dolomitech Rino-Pisetta (obtížnost E),  Lago di Toblino, Lago di Cavedine, spoustu rozlehlých vinic a v dálce pak vrchol Stivo, který byl toho dne cílem největší skupiny turistů z Hukvald a okolí. Vpravo pak vidíme až k jezeru Lago di Garda a nad ním tyčící se vrchol Cima S.A.T. Přímo pod sebou máme vesničku Pietramurata jako na dlani. Sledujeme jednotlivé střechy domků a do očí nám svítí modrá plocha plaveckého bazénu. Ten by přišel nyní vhod, spíše než se škrábat po skále, protože se sluníčko do naší stěny opírá vší silou. Přerušujeme siestu a vydáváme se dál. Po několika serpentinách se dostáváme na křovinami obrostlou lávku, kde je konec samotné zajištěné cesty. Nacházíme zde dřevěnou skříňku s vrcholovou knihou, do které píšeme pozdrav od turistů z Hukvald a Frýdku-Místku. Světlana se Standou – “Lišákem“ míří dál k vrcholu a my ostatní si dáváme něco na zub a odpočíváme. Slunce pálí jako divé, voda pomalu dochází a k vrcholu nám zbývá posledních 400 výškových metrů. Jde vlastně o cestu vzhůru mezi klečí, kterou čas od času protne nějaká skalka, přes kterou je třeba se vyšvihnout. Síly pomalu docházejí, vrchol je už na dohled  a od vrcholového kříže na nás mávají “Lišák“ se Světlanou. „Konečně vrchol“ zvolávám s Pavlou a Katkou po šestihodinovém výstupu. Vrchol Monte Casale je vlastně obrovská horská louka, velikosti několika fotbalových hřišť, na které je i chata Rifugio Don Zio. Tady si dáváme zasloužené pivo, někteří vychutnávají víno a dojídáme poslední zbytky svačin. Po chvíli doráží i Standa -“Kóša“ s Michalem – “Pinzetem“. Prohodí něco co se nedá prezentovat a upadají hlavami na stůl. Jdeme udělat  pár fotek u vrcholového kříže, kde potkáváme mladou dvojici a ta nás bez zaváhání oslovuje jako turisty z Hukvald. Chvíli uvažujeme odkud se známe, ale nakonec se dovídáme o nechtěné reklamě v podobě “Pinzetova“ klubového trička pověšeného na stromku ve stěně.  Ještě doplnit vodu a pomalu se chystáme na sestup. Ten se zdá být nekonečný. Zprvu se jde dobře po louce, ale pak se cesta nakloní a začne prudce sestupovat po hřebeni Busón. Značení cesty je místy zmatené a dokonce i časy na značení neodpovídají skutečnosti. Snažíme se stihnout místní autobus, abychom byli v 19:00 hodin v Rivě, ale čím dál víc se zdá být tento úkol nereálný. Proto všichni přivítáme návrh, že pro nás přijede náš autobus, přeplánováváme narychlo sestupovou trasu a nejkratší cestou sestupujeme k hlavní silnici do městečka Sarche. Konečně  jsme dole a na místo srazu docházíme pár minut před autobusem. Všechno klaplo. Krásný výlet, počasí na jedničku, odvoz zajištěn a tak se už všichni těšíme na “naši bečku pivka“ u apartmánu v Bezzecce.

Za ferratisty Lišáka, Světlanu, Katku, Pavlu, Kóšu a Pinzeta napsal Franta Suchoš.

{joomplucat:73 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

 

2012 – Zakončení cyklosezóny v České Kanadě

{gallery}phocagallery/zakonceni_c/,width=270,single=2012telc.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}

O prodlouženém víkendu 28-30.9.2012 jsme vyrazili s koly opět na jih, abychom ukončili letošní cyklosezónu. Naplánovali jsme si oblast části České Kanady a Slavonicka. České Kanadě se už delší dobu říká malebné krajině, rozprostřené na českomoravském pomezí při státní hranici s Rakouskem. Tato oblast se vyznačuje neobyčejně půvabnými partiemi, ve kterých se střídají hluboké lesy ( takřka jakov „ opravdové „ Kanadě ) s lučnatými pastvinami a políčky, téměř všude pak z porostů „ vykukují „ bizarní žulové skalky a balvany.

   Počasí nám meteorologové slibovali všelijaké, ale tím jsme se nenechali odradit. Svou cyklopouť jsme zahájili v krásném historickém městečku Telč, který stál za shlédnutí trochu podrobněji. Historické městské jádro obklopují rybníky a krásná divoká příroda. Samotné centrum města je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Město jsme měli možnost i shlédnout z ptačí perspektivy a to ze 49 m vysoké románské strážní věže z počátku 13. století a taky z nedaleké 36 m vysoké železné rozhledny Oslednice. Jelikož jsme měli dostatek času, tak jsme si užívali jízdu po zdejších vesničkách. Míjíme Horní Myslovou, Kostelní Myslovou, Zadní Vydří. Žádné velké převýšení se v naší cestě nevyskytovalo, takže kilometry utěšeně naskakovaly. Nad obcí Kostelní Vydří se zastavujeme u nově zrekonstruovaného kláštera karmelitánů – monumentální stavbě viditelné i z dalekého okolí. Po chvilce přijíždíme do Dačic, které jsou známé především pomníkem kostce cukru. Dále je tady možnost navštívit soukromé letecké muzeum, soukromou zahradní železnici a především krásný Dačický zámek. Vydáváme se dále nádhernou polní cestou ( 1006 ),s fantastickými výhledy na okolní krajinu přes Urbaneč do Cízkrajova a vesničky Mutná. Chceme navštívit i poutní kostel Montserrat, ale zjišťujeme, že je zavřený a tak tedy pokračujeme k místu kde máme zajištěno ubytování. Přes Mutěnickou oboru se k němu dostáváme. Rekreační středisko Janov je sice starší stavbou, ale příjemné prostředí v něm, slušné ubytování a hlavně výborná kuchyně s velmi příjemnou obsluhou a personálem. Večer proběhl ke spokojenosti všech – fajn jsme poseděli při kytaře a zpěvu. Dnes jsme najeli 45 km.
   Na sobotu jsme si naplánovali shlédnout ústřední část České Kanady. Od naší základny jsme se vydali do slušného stoupání směrem na Český Rudolec. Po dvou kilometrech cesta přechází do příjemné rovinky a v Českém Rudolci nacházíme relativně zachovalý zámek postavený v renesančním stylu, který je ale zavřený a ani prohlídka prostor zámku není možná. Lidově se mu říká malá Hluboká. Chceme shlédnout v Peníkově ( což je poblíž zámku ) i historickou památku – pilu – ale i tady máme smůlu a odjíždíme s nepořízenou. A aby toho nebylo málo, tak na bizoní farmě v Rožnově jen málokdo z nás viděl bizony. Převládaly hlavně krávy. Ale to byly všechny negativa dnešní soboty. Malá skupinka cyklistů se vydala ještě do vesničky Kaproun s pomníčkem věnovanému významnému českému mysliteli, vynálezci a obroditeli Járu Cimrmanovi. Většina cyklistů ale pokračovala k výraznému hradu Landštejn – zdejší dominantě kraje. Dále sjíždíme krásným sjezdem do Starého Města pod Landštejnem a vydáváme se do dlouhého a táhlého stoupání vstříc Slavonicím. Míjíme zbytky zemědělské usedlosti – vesnice ze 13. století zvané Pfaffenschlag ( zajímavá památka ), muzeum Čs. Opevnění 1938 s 8-mi bunkry – řopíky a dále výstavou samorostů u Bejčkova mlýnu. Tato výstava určitě stála za shlédnutí – byli jsme překvapeni co dokázala příroda vytvořit. Zajíždíme ještě do osady Maříž významnou především svoji keramickou dílnou Oáza. Zde se dělají hrníčky , krásně barevné a kdo má chuť, má možnost si jej udělat sám. A už dojíždíme do Slavonic – nádherného historického městečka s krásným náměstím a přilehlými uličkami. Samotné centrum je velmi dochovanou pozdně gotickou a renesanční zástavbou. Ve Slavonicích je možno navštívit zdejší podzemí a vyhlídkovou věž. Den se chýlí k večeru a proto jsme zamířili k naší ubytovně. Dnes jsme najeli 65 km.
   Třetí a poslední den vyrážíme směrem na jih. Po nočním dešti se jede fajn a v Písečné navštěvujeme zdejší trochu zastrčený židovský hřbitov. Celá oblast České Kanady je
protkána starými židovskými hřbitovy a památkami. Přes vesničky Nové Sady, Chvalkovice
a Lovčovice přijíždíme do Jemnic. Po celou cestu se jede pohodově – jsou nádherné výhledy do okolní krajiny a provoz aut je tak minimální, že si jízdu doslova vychutnáváme. Samotné Jemnicejsou známé především výrobou kvalitního čaje Jemča. Město je také pozoruhodné svými kulturními a historickými památkami – svým podzemím, židovským hřbitovem, náměstím, muzeem čaje. Navštěvujeme Kapiatánskou lípu – zasazenou korunou stromu do země, kostel s románskou rotundou z 12. století. Ale malé skupince se podařilo dostat i na kostelní věž na náměstí s vyhlídkovým ochozem., ze kterého je za jasného počasí vidět i Alpy. Mladý průvodce nám dal výklad o zdejší věži – a byl opravdu zajímavý. A ne každému se poštěstí, aby se dostal i k samotným zvonům velži. Byla to taková třešnička na dortu za tímto víkendem. Z Jemnic jsme si to už nasměrovali do Dačic, kde jsme před zámkem na parkovišti naložili kola do vozíku a vyrazili k domovu. Dnes jsme najeli 45 km.
   Samotná Česká Kanada jejíž centrum leží mezi Kunžakem, Novou Bystřicí a Slavonicemi je doslova rájem pro cyklisty. Jde o přitažlivou krajinu s pěknými přírodními scenériemi, rozlehlými lesy, loukami a pastvinami, četnými rybníky a žulovými skalkami.

{joomplucat:72 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

 

2012 – Itálie – Lago di Garda – Dolomity

{gallery}phocagallery/hlavni/2012,width=270,single=2012italie.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}

V termínu 8.-15. září se uskutečnil hlavní zájezd do Itálie. Ubytování bylo v Bezzeca u jezera Ledro. Všechny naše aktivity se uskutečnily v okolí jezera Garda.

V sobotu 8. 9.byl odjezd z Hukvald v 5 hod. Ráno. Milan si nestihl sbalit a tak se rozhodl ze nepojede. Naše cesta vedla přes Rohlenku dále na Znojmo, St. Polten, Linec, Salcburk, Innsbruck, Brixen, Bolzano do Riva del Garda, odkud jsme se dostali tunelem k jezeru Ledro.

Dorazili jsme po 19 hod na ubytování Silvana, kde jsme se rozmístili do 4 a 6 lůžkových apartmánů, narazili bečku a podiskutovali o cestě a plánech na další den.

 

V neděli ráno nás autobus vyvezl asi 5km do Lezuma, odkud jsme se dostali do sedla, na vrchol s křížem Mazza di Pichea a pak kolem chaty Pernici na sedlo k Malga Saval, kolem kříže. Zde se Hanka snažila naučit létat. Když jsme od kříže sešli dolů druhá část, která nechtěla na vrchol ke kříži vyšla na jiný vrchol a musela sestoupit dolů do sedla na cestu do Pieve di Ledro. Po velmi prudkém sestupu jsme se doslati k jezeru, kde jsme nakoupili, dali si zmrzku a pak se šli podívat k jezeru. Voda sice nebyla nejteplejší, ale byla krásně čistá a měla tyrkysovou barvu a tak jsme se šli okoupat. Slabší nátury, které nešly do vody (Jarka s Hankou) si otevřely „stolní olej“ – víno stáčené do lahví. Večerní posezení u chalupy bylo velmi příjemné.

V pondělí došlo k dělení skupin – hlavní část osazenstva vyrazila na Mt. Stivo, feratisti na Che Guevaru a my na přechod Monte Baldo. K dělení došlo u autobusáku v Riva. Místní dopravou se feratisti vydali směr Trento a my směr Verona. Dorazili jsme do Castelleto, snědli meloun a vydali se prudce do kopce směr Prada Alta. Z výšky 66m jsme se dostali k lanovce na Prada Alta za cca. 2,5hod do výšky 1100m. Nechali jsme se vyvézt lanovkou, kde jsme dali svačinu a vyrazili přes Brocheta Santo, Paso del Camino k chatě G. Barana na Punta Telegrafo. Chata je ve výšce 2147m a vrchol je 2200m. Večer byla pohoda na chatě jsme byli pouze my a pak přišli nějací dva mladí češi s 14 miminem na zádech.Po večeří jsme si zahráli scrabble a kostky a kolem půlnoci šli spát. Všude naprosté ticho a tma. Pouze nad námi hvězdy a hluboko pod námi u jezera byly vidět světla civilizace.

Další den ráno jsme vstávali v půl 8. Dali si výborný čaj a vyrazili po hřebeni směr Monte Altissimo. Po chvíli jsme si našli prima místo na snídani v trávě. Po snídani jsme si užívali blízkost kamzíků cestou kole Valdritta, Longino. Za 3,5 hod jsme nepotkali kromě kamzíků a svišťů žádnou živou duši. Střídaly se výhledy na jezero s výhledem do údolí. U Cima delle Pozzette se vše změnilo, tady už byla spousta lidí, kteří se tady dostali lanovkou z Malcesine. My jsme pokračovali do sedla Boca di Navene, kde jsme si dali lasagne. Pak z důvodu nedostatku času jsme vynechali Altisslimo a vydali se k autobusu do San Valentino, kde byl zbytek zájezdu. Dokonce i Milan, který dorazil autem a přibral sebou Vildu. Cesta vedla kolem našeho jezera, kde už následovala klasika, koupání a „stolní olej“. Večer byl stále velmi příjemný u pivečka. Posléze pak hry na pokoji.

Středeční ráno bylo vyhrazeno pro výjezd na Mt. Tremalzo – ráj bikerů. Na vrchol musel autobus kvůli příliš ostré zatáčce docouvat a v jednu chvílí to bylo nad propastí na jedné straně a prudkým svahem na straně druhé. Počasí už od rána pošmourné, ale neprší. Úprk po výstupu byl příliš rychlý a tak jsme netrefili cestu na vrchol Tremalzo. Jdeme po staré vojenské cestě směrem na Passo Rosa, cestou byly 3 tunely a pak vše po zpevněných štěrkových cestách, samá serpentina a sestup dolů. Cestou začíná poprchávat, přesto se vydáváme směrem na Monte Corno. Sestupujme dolů z Passo Rosa a dáváme si za chvíli oběd v lese pod stromy na rozcestí. Vzhledem k tomu, že déšť je stále silnější rozhodujeme se pro zkráceny sestup v pláštěnkách k jezeru. Dorazili jsme k Malga Cita, kde byla výstavka o přírodě v údolí. Jdeme po nové umělecké naučné stezce k jezeru, cestou začíná bouřka – ale zrovna není kde se schovat. Déšť se stupňuje a tak volíme místo schování v nějaké hospůdce cestu rovnou na ubytování. Doma vyléváme vodu z pohorek a honem se snažíme osušit a zahřát. Odpoledne si dáváme hry u vína. K večeru se vrátí zbytek, který zůstal po dobu bouřky na Chatě v sedle Nota. Počasí dnes nepřeje, ťak je individuální program na pokojích, ale domeček je dnes celkově hodně rozjuchaný.

Ve čtvrtek se již počasí umoudřilo a tak dáváme oproti plánu sice jiný výlet, ale původní přejezd autobusem 2,5hod. Byl příliš. Alternativní variantou je jezero Teno a kopec Monte Misone. Vyrážíme do Passo Ballino. Odtud prudce do kopce asi 1,5hod do sedla a pak na kopec 40min. Z kopce je krásný výhled do okolí, takže si hned připomínáme naše Fojťáky. Vidíme odsud kde jsme byli na tůrách předchozí dny – z prvního dne kříž na kopci, chata a sedlo, z druhého dne Mt. Stivo i náš přechod po Monte Baldo z druhého a třetího dne, Monte Altissimo. Kromě toho i úžasně kýčovité pohledy na kopce okolo, některé významně zasněžené po středečních srážkách. Odpolední návrat k autobusu byl zpříjemněn tím že nás Hanka pozvala na pivo, protože slaví narozky. Poté co jsme dorazili na ubytování zašli jsme se podívat do vesnice Bezeca na jejímž okraji je náš penzion.

Trošku jsme udělali průvan v místním obchůdku – víno, bombardino, sýry, panceta a pečivo. Pak krátká procházka přes centrum a návrat zpět na ubytko na večeři (ještě že Milan dorazil). Večer byl hodně chladný tak venkovní posezení se moc neujalo a opět převážilo juchání na pokojích.

Páteční den přinesl zpět úžasné počasí ze začátku týdne – slunečno, skoro jasno a teplo. Vzhledem k plánovaným feratám ideální stav. Jeli jsme do Rivy, odkud jsme se vydali k pomníku svaté Barbary a od ní pak už s výstrojí na žebříky a feraty k vrcholu Cima Sat. Na vrcholu hodně foukalo, tak svačinka byla až později v závětří a následně sestup k autobusu do Biacesa, kde už bylo naražené pivečko. Jak se vypilo, dorazili poslední, kteří si dali cestou o jednu feratu více. Cestou na ubytování vystupujeme u jezera – koupání a nákup. Cesta zpět byla pohodová, pro některé trochu více a delší s mnoha zastávkami (Světlana s Hankou šly ten 1 km o hodinu déle než zbytek). Večer se povedl i když je poměrně chladno a většina si raději přinesla deky na zabalení. Kytara hrála v rukou Slávka a Vildy jednu pecku za druhou. Vytáhla z pelechu i našeho Vlastíky, který přiběhl a v trenkách začal tančit na stole. Párty i výlet se končí, je zde sobota a odjezd domů, ráno vyklidit pokoje a v 8hod odjezd domů. Cesta je stejná jako před týdnem, jen alpské kopce jsou významně pocukrovány sněhem. Cestou nás potkala malá nepříjemnost – bažant, který se odrazil od protijedoucího auta skončil na čelním skle a vytvořil celkem slušného pavouka. Museli jsme čekat u Znojma na benzince než to policie sepíše. Vykoupili jsme všechny bagety a za chvíli vyrazili směr domů.

{joomplucat:36 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

2011 cyklo Podyjí – Vranovsko

{gallery}phocagallery/zakonceni/2011,width=270,single=podyji.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}

23. – 25. 9. 2011 – Většina turistů a cykloturistů, kteří přijedou na Vranovsko a Podyjí předpokládá, že si zajezdí na rovinatých cyklotrasách jižní Moravy – jaké bylo ale naše překvapení, když Vranovsko připomíná svými podmínkami spíše Vysočinu a rovinaté terény jsme našli až u Znojma a v jeho okolí.

Národní park Podyjí je ukázkou výjimečně zachovalého říčního údolí v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy. Na rakouské straně na něj navazuje national park Thayatal, se kterým vytváří příhraniční bilaterální chráněné území.
Pro 37 cyklistů jak z našeho odboru KČT , tak i další zájemce jsme připravili cyklozájezd do této velmi atraktivní lokality. Jelikož nám i počasí přálo , mohli jsme navštívit velmi zajímavá místa na Vranovsku. A jelikož to bylo i v čase, kdy zrovna dozrávalo víno ve vinicích, tak jsme nemohli neokoštovat nefalšovaný burčák.
V první den jsme navštívili krásné vinařské vesničky s dochovanými lidovými stavbami , zvláště vinnými sklepy. Následovala prohlídka příhraničního rakouského městečka Retz s krásným náměstím, muzeem mlynářství, muzeem jízdních kol a pozoruhodným vojenským hřbitovem . Shlédli jsme rozsáhlou zříceninu Kaja a především nás okouzlil významný hrad Hardegg ležící na hranici s naší republikou. V Čížově objevujeme pozůstatky hraničních zátarasů se strážními věžemi k ochraně státní hranice před rokem 1989
Následující den jsme navštívili okolí městečka Bítova, kde bylo nespočet zajímavých míst , jako hrad Cornštejn, hrad Bítov, který je jeden z nejstarších a nejromantičtějších hradů u nás se zoologickou zahradou, velkou sbírkou vycpaných psů a zbrojnicí s palnými zbraněmi z 11.– 19. století, obec Uherčice ( národní kulturní památka ) s renesančním zámkem s přízemními i patrovými arkádami, barokní zahradou a lesoparkem s hradní zříceninou a obeliskem.
V poslední den jsme se vydali s proudem Dyje ve směru ke Znojmu. Neopomněli jsme si prohlédnout historické centrum Znojma – perly jižní Moravy. Znojmo nabídlo krásné skvosty sakrální architektury – rotundy Panny Marie a sv. Kateřiny. Historickému jádru města dominují tři věže kostelů s městským opevněním, dále gotická radniční věž s vyhlídkou, odkud jsme měli možnost shlédnout krásu zdejšího kraje. A za návštěvu určitě stálo i sejít pár schodů do znojemského podzemí s katakombami.
S cyklozájezdem byli účastníci velmi spokojeni – ať už s ubytováním, tak s poznáním NP Podyjí s významnými kulturními, historickými a přírodními památkami.

{joomplucat:61 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

2012 – Krušné Hory III., Ašský výběžek, Slavkovský les

Tak, konečně jsme se dočkali a zahájení cyklosezóny jsme nasměrovali na oblast Slavkovského lesa a části Krušných hor. Po bezproblémové jízdě napříč republikou vysazujeme kola z přívěsu v Olšových Vratech u Karlových Varů a vyrážíme vstříc Bečovu nad Teplou. Aby toho nebylo málo, tak někteří z nás již na začátku cesty začínají píchat a nedobrovolně musejí lepit.

Přes vesničky Kolová, Stanovíce, Drašov přijíždíme do Hlinek, kde se nachází přírodní památka „ Čedičové varhany u Hlinek „ – pěkné místo podobné Panské skále u Kamenného Šenova. Z Hlinek míříme přes Křížové stromořadí odkud je krásný výhled na Krušnohorsko a sjíždíme do Bečova, kde je cíl naší cesty pro tento den. Na náměstí ještě ochutnáváme zdejší krajové pivo Chodovar ( velmi chutné ) a po 2 km stoupání přijíždíme k RS Komtesa. No, název honosný, ale ubytování nic moc. Docela zpustlé středisko. Dnes jsme najeli 27 km..
   Úterý 19.6
   Ze základny Komtesa stoupáme směrem na Otročín. Zastavujeme na náhorní plošině u bývalé sopky Homolka – trochu skryté v lese. Po cyklostezce se dostáváme k městečku Teplá a především ke klášteru premonstrátů Teplá postaveném někdy v roce 1193. Celý areál kláštera je ozdoben frezkami a několika portály. Po cestě lemovanými občas smírčími kříži se vydáváme k Mariánským Lázním. Míjíme Podhorní vrch – nejvyšší vrchol Tepelské vrchoviny a přijíždíme k Mariánským Lázním okolo golfového hřiště, přes muzeum Miniatur a Geopark. Dlouho se v městě neohříváme a svižně stoupáme lesní asfaltkou na Králův Kámen s Duncanovou vyhlídkou a dále do obce Kladská s pěkným rašeliništěm, zámkem Kladská – dnes hotelem a technickou památkou Dlouhá Stoka – 24 km dlouhý umělý kanál vybudován v letech 1531 – 1536. Toto dílo sloužilo k plavení dřeva. Dále jsme pokračovali k městěčku Krásno, ale především ke Krásenské rozhledně, vysoké 25 metrů se spirálovým vnějším schodištěm. Odtud jsme zamířili k domovu, opět přes naši oblíbenou hospůdku na náměstí v Bečově.
   Středa 20.6
   Ráno nakládáme kola a vyrážíme k hranicím – přesně do Aše. Cesta autobusem je poměrně dlouhá a trasa napjatá, a tak padlo rozhodnutí, že kola budeme vykládat až v Hranicích u Aše. Cestu jsme volili na Trojmezí – vesnice, která dostala název podle místa na hranicích česko-sasko-bavorských. Přímo na hranicích potkáváme učitelku s několika dětmi, která nám radí překročit hranici a vydat se Německem po asfaltkách. Byla to výborná volba – hezké, upravené cesty a nádherný hlaďoučký asfalt. Po několika kilometrech se opět vracíme na české území a hned jsme to pocítili – cesty dost rozbité a vhodné jen pro horská kola. Za chvíli projíždíme přes území nejzápadnější – obce Krásná. Pod Mlýnským vrchem je památník padlým z 1. a 2. světové války. Poté stoupáme na Štítarský vrch – kopec je dost hustý – tedy na jízdu dost tvrdý a tak jej absolvujeme od poliviny po svých. Míříme dále z kopce do Aše a dále přes osadu Nebesa s několika docela vykřičenými domy, míjíme Výhledy, Skalku, kolem golfového hřiště Nazlob, Vojtanov, Starý rybník Přes Židovice jsme dostali k Motýlí farmě – jedná se o tzv. Motýlí dům s výstavou cizokrajných motýlů, ale i prostor, kde kolem nás létali exotičtí motýli různých, pestrých barev. Posléze jsme se ještě vydali k rezervaci SOOS, kde bylo velmi sucho a tak mokřady dost vyschly, ale přeci jen jsme nějaké ty mofety našli. Je už dost pozdě a tak vyrážíme rovnou k Chebu a Františkovy Lázně vynecháváme. Na pěkném chebském náměstí se fotíme u Špalíčku a vyrážíme nakládat kola.
   Čtvrtek 21.6
   Opět jsme pozměnili plán a jelikož jsou kola naloženy , vyrážíme autobusem ke Krásenskému vrchu s cílem dorazit brzy, abychom stihli navštívit Relikviář Svatého Maura. V Krásnu vykládáme kola a Ti, kteří neměli možnost shlédnout rozhlednu na Krasenském vrchu, tak jeli k rozhledně obdivovat fantastickou stavbu. Po prohlídce rozhledny pokračujeme dále do obce Krásno, kde je muzeum hornictví v bývalém dole a je zde i umělá cvičná štola a důlní vláček, kterým jsme se samozřejmě svezli. Cesta z kopce pokračuje až do Horního Slavkova. Zde jsme navštívili hřbitov s kostelem, který má zajímavou vyhlídkovou věž. Kostel je v dost bídném stavu, ale bylo vidět, že se na jeho opravě něco dělá. Jedeme na náměstí do kopce s vidinou něčeho zajímavého, ale to co nás čekalo, byla komunistická zrůdnost nejtěžšího kalibru, tak rychle pryč. Vyrážíme cestou okolními lesy směrem na Novou Ves, kterou už někteří znali z předchozích dnů a byla moc hezká, obzvlášť povedený byl sjezd do Bečova nad Teplou. Krásný pohled na celý Bečov. Prohlídku zámku stíháme a můžeme se tedy pokochat druhou nejcenější památkou, hned po korunovačních klenotech. Prohlídka samotná se skládala především z historie relikviáře a z ukázek , jak se podařilo objevit a zrekonstruovat tuto památku do současné podoby. Opravdu kouzelné dílo.
   Pátek 22.6
   Dle plánu vyrážíme autobusem do městečka Kynžvart. Prohlížíme si krásný zámek Kynžvart s krásnou zámeckou zahradou a někteří z nás se jeli podívat i k Sychravou smrku – nejsilnějšímu smrku v ČR ( obvod 487 cm a výška 27 m ). Držíme se plánované trasy a míříme přes Starou Vodu k zajímavé zřícenině kostela. Je to příjemná cesta s minimem aut. Pokračujeme dále přes obec Háj do Velké Hleďsebe a následně do Mariánských Lázní. Procházíme se po kolonádě a čekáme na spuštění zpívající fontány. Krásný zážitek umocněný hudbou skladatele Hapky. Zkoušíme léčivé prameny pít, ale žádný náznak chmelu není v žádném z nich, zkoušíme i lázeňské oplatky a to je něco jiného.
Opouštíme Mariánské Lázně – trochu bloudíme – značení tady není zrovna na úrovni a míříme k prameni Smraďoch a posléze na Farskou kyselku. Další cesta už byla více než pohodová.  A hlavně 16-ti km sjezd do Bečova.
   Sobota 23.6
   Dodržujeme plán a vyrážíme autobusem na Andělskou Horu, pokračujeme po hlavní cestě na Žalmanov, na Činíc do vojenského újezdu Hradiště. Vyjíždíme na náhorní plošinu a kocháme se pohledy do blízkého i vzdálenějšího okolí. Po kamenité cestě projíždíme újezdem a po asi 8 km sjíždíme do obce Dubina k řece Ohři kde zastavujeme v příjemné hospůdce pro vodáky. Další cesta vede klidnou cestou kolem polí, pod Šemnickou skálou a pak dost urputným kopcem na Kamenný vrch. Posléze už klidnou cestou až do Andělské Hory. Výstup na hradní zříceninu je romantický, ale je to konečná a čeká nás návrat k autobusu. Po nakládce kol děláme společnou fotku a vyrážíme poklidnou jízdou domů.

{joomplucat:59 limit=9|columns=3|ordering=random}

Celá galerie

2011 – Ukrajina

{gallery}phocagallery/hlavni/2011,width=270,single=ukrajina1.jpg,salign=left,connect=sige{/gallery}
očima našich turistických přátel Miluše a Petra Mynarčíkových
 
Je neděle odpoledne, bágly vybaleny, prádlo vlaje v prázdninovém sluníčku a posezení u kávy je příležitostí k sepsání postřehů a zážitků, které jsme si přivezli jako účastníci zájezdu s KČT Hukvaldy na Ukrajinu. Kola jsme tentokrát vyměnili za pěšárnu a těšili se, co si pro nás Vlastik Mokroš připravil. Hodně jsme byli zvědaví jak dnes Zakarpatí – do roku 1938 součást Československa, vypadá.
V sobotu 20. srpna jsme vyrazili směr hraniční přechod Užhorod. Myslím, že již překročením státní hranice jsme se vrátili v čase mnoho let zpět, do dob našich babiček. Při odbavování se nám vybavila doba, kdy jsme cestovali do Polska a na hranicích jsme se taky museli chovat klidně a přirozeně, vystříhat se vtipkování, aby se doba našeho odbavení z trucu neprotáhla. Po absolvování nezbytných formalit jsme se mohli cestou začít seznamovat se zdejší čarokrásnou krajinou. Projeli jsme pár měst a přiblížili se k hraničním rumunským horám na jihu, v okolí Solotviny nás překvapily monstrózní vily podobné malým zámkům, některé opuštěné, jiné ve výstavbě, ale všechny působily dojmem, že blahobyt v této oblasti již odvál čas. 
V dalších dnech jsme již naštěstí poznávali to pravé bohatství – zdejší přírodu, krajinu, lidi a jejich způsob života. První turistická trasa z Jasině, která byla zvolena na „rozšlápnutí“ vedla kolem dřevěného kostelíka a malých chaloupek se zajímavými přístřešky na skladování sena, přes v létě zcela opuštěné lyžařské středisko Dragobrat na hřeben s nádhernými výhledy na okolní, téměř nikde nekončící kopečky. Počasí bylo nádherné, fotografové přímo jásali. Při sestupu do vesnice Kvasi jásali všichni, protože jsme narazili na obchůdek s lahváči piva Oboloň. Tady jsme poprvé začínali poznávat družnou povahu místních postaviček a nevadilo nám, že s příchozím „elegánem“ dorazily i nějaké ty blechy. Večer jsme vyráběli vlajku, kterou jsme chtěli druhý den vztyčit na nejvyšším vrcholu Goverle.
Před hromadným odjezdem jsme ráno potřebovali sehnat místní platidlo – hřivny. Směna proběhla jako podle scénáře filmu Bony a klid. Počáteční nejistotu vystřídala spokojenost všech zúčastněných. Mohli jsme vyrazit cestou (spíše necestou) do přírodního parku (řidiči si po jejím absolvování vysloužili potlesk a uznání) k výchozímu bodu pro výstup na Goverlu. Milan vlajku i se stožárem vyvlekl na vrchol, usoudili jsme ale, že pro tak krásnou vlajku musíme v dalších dnech najít důstojnější stanoviště. Od tohoto okamžiku putuje všude s námi, mění se jen její nosiči. Výhledy z vrcholu byly opět úžasné, pro sestup jsme zvolili neprofláknutou trasu úbočím, abychom si tuto kdysi naši hraniční horu vychutnali pohledem z jiné strany. Čekání na odjezd jsme si krátili ochutnávkou pro nás neznámé (ale výborně chutnající) Kvasky a zkoumáním suvenýrů ve zdejších krámcích. Večer věnujeme průzkumu místních obchůdků a hospod. V obchodě jde sehnat vše, pro nás hlavně balenou vodu. Když nastane trochu větší zmatek, místní mládež nakoupí i bez placení.
Úterní slunečné ráno probíhá přesun do Usť Čorné s krátkou zastávkou v solných bahenních lázních Solotvina. Jízda se trochu protáhla díky utržené a podemleté silnici (další zkouška pro řidiče). Pro dnešek volíme proto „kratší“ trasu údolím poloniny Krásná do Koločavy. Vesničané si zde žijí poklidným životem, nikdo nenapadne někam spěchat, všichni nás zdravili, spokojeně vypadaly i děti, se kterými se dělíme o nějaké ty pamlsky. Obě vesnice se táhly a myslím, že jsme nepoznali rozdíl, kdy jsme v Ruské a kdy v Německé Mokré. Pro nás trochu nepochopitelné byly zlaté nablýskané kopule zdejších kostelíků a zcela chybějící silnice. Z místní komunikace se při projetí jakéhokoliv povozu zvedaly oblaka prachu, idylu narušily i všudypřítomné odpadky a zjištění, že místní potůček slouží jako myčka aut.
Nad Koločavou nás čekal útulný obchůdek s dobrým čepovaným pivem za symbolickou cenu. Celou cestu do Koločavy k Četnické stanici nás doprovázely volně se pasoucí krávy, které se podle nám nepochopitelného kompasu trefily do správného dvorku. Ubytování jsme byli v soukromí, mladá paní nám s dětmi přenechala kuchyň a obývací pokoj. Trochu jsme si museli na místní podmínky zvyknout, ale pochopili jsme důležitost každého, i sebemenšího příjmu.
Následující 2 dny jsme se toulali Siněvirským parkem. V obchůdku v nejvýše položené malebné vesnici Sloboda se ráno scházeli ve výkupu houbaři a vytahovali z batohů přímo výstavní kousky. Cestou k jezeru jsme svou zvědavostí probudili svérázného baču, který když spatřil Valinu, začal zpívat a radostně pózovat fotografům. Místní se vždy s námi zastavili a vyprávěli, co všechno u nás znají, protože k nám jezdí za prací. Pokud vzpomínáme místní, nesmíme zapomenout na charismatickou a veselou paní hospodskou z Četnické stanice a jejího syna, díky nimž (možná i díky Ivanu Olbrachtovi) měl člověk pocit, že je tady doma. Dodnes nás mrzí, že jsme se nezeptali na pravý význam kbelíků, které zdobí nejen hrob Nikoly a Eržiky na místním hřbitově s krásnými panoramaty.
První chmury z celého zájezdu přinesl pátek. Nevíme, zda to bylo místní vodou, velkým vedrem či únavou, ale ráno musela část výpravy vyměnit vodku za mátový čaj a neopouštět pokoj, neboť se přihlásily střevní potíže. Ostatní čekal poslední výšlap do pohoří Krásná. Po krkolomném výstupu (minuli jsme červenou značku) jsme putovali k vrcholu TOPAS se starým vysílačem. Nádherný hřeben červený od brusinek, výhledy na celé údolí Kolčavy a okolní sametové stráně – konečně to pravé důstojné místo pro vztyčení naší vlajky. Plní euforie jsme usoudili, že vracet se stejnou cestou je škoda, a v menší (za ty dny prověřené) sestavě jsme okusili, co znamená, když v průvodci píšou, že zprvu slibně vypadající stezka zmizí v nepropustném karpatském pralese. Naštěstí potok, ke kterému jsme se potřebovali sešplhat, poskytoval nejen osvěžení, ale i záruku, že jdeme správně. V hospůdce s posledním pivem jsme se všichni setkali, utratili zbývající hřivny za hlavně tekuté dárky a všechny zážitky si odváželi teplou nocí domů. Při loučení Jirka všem připomněl, že je nutno zgenerálkovat kola a vyrazit vstříc novým poznáním.
Návštěva této země určitě potěší nejen tuláky s romantickou duší, ale úplně všechny.
Bylo to super, moc děkujeme.
 
{joomplucat:35 limit=9|columns=3|ordering=random}