Po každoročním putování po krásách naší republiky a sousední Slovenské republiky jsme letos zamířili do vzdálenějších končin a to na Ukrajinu – přesněji na Zakarpatskou Ukrajinu. Ukrajinské Karpaty – divoká a nádherná krajina oblých zelených kopců s velkými pastvinami prozvučenými cinkotem zvonců pasoucích se ovcí a krav, hlubokých lesů i rozlehlých obilných lánů lemovaných prašnými silnicemi a malými vesničkami.
Po docela útrpné 15-ti hodinové cestě jsme v noci přijeli do městečka Jasiňa – pěkného podhorského městečka s turbázou Edelvajs, kde jsme měli zajištěno ubytování. Jasiňa kdysi za 1. republiky byla nejvýchodnější rychlíkovou stanicí Československa.
2. den
Brzy ráno vyrážíme z Jasiňě a vydáváme se za řekou Černá Tisa vzhůru pěknými loukami s roztroušenými dřevěnkami. Po hodině přicházíme na hřeben odkud se otevírají krásné pohledy na hřeben Svidovec a na dominující homoli Bliznice (1881 m.n.m.). Počasí nám přeje a okolní příroda je nádherná. Před námi se tyčí lyžařské středisko Dragobrat. Z Dragobratu míříme na krásný hřeben Svidovec. Vystupujeme na vrchol Bliznice – je to jeden z několika zdejších vrcholů odkud je kruhový pohled na zdejší hory. Pokračujeme cestou po hřebeni a scházíme k obci Kvasy a odtud jedeme autobusem k ubytovně.
3. den
Brzy ráno vyrážíme autobusem k nejvyšší hoře Hoverla. Vyrážíme od sportovní základny Zaroslak. Než se k této základně dostaneme, musíme přes 8 km jet po nezpevněné a prašné cestě. Trvá nám to skoro hodinu. pokračujeme po červené značce , další po značce modré a pozvolna stoupáme kolem říčky Prut. Poté se stoupání stává strmějším a asi po 2 hodinách již stojíme na plochém vrcholu Hoverla ( 2061 m.n.m. ), ze kterého se otevírají neopakovatelné rozhledy. Na západě se zvedají travnaté hřebeny Svidovce, na jihu divoké hřebeny Rachovských hor a na východě tajemné vrcholky pohoří Hriňany a Čivčiny. Na vrcholu stojí asi 5 metrů vysoký betonový sloup, kříž a také pamětní deska k vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Někteří naši turisté sestupují stejnou trasou a další pokračovali po bývalé Československo – polské hranici k hydrometeorologické stanici nad základnou Zaroslak. U základny ještě nakupujeme pamětní předměty a vyrážíme zpět do Jasiňě.
4. den
Ráno nás autobus přepravuje do městečka Usť Čorna a pokračujeme pěšky dále přes vesničky Ruská Mokrá a Německou Ruskou. Cesta vede prašnou vozovkou. Ruská Mokrá – je to místo s největší sněhovou nadílkou na Ukrajině, sníh zde leží průměrně 116 dní v roce. Cesta vesničkami není nijak příjemná a až za Německou Ruskou odbočujeme na žlutou značku vedoucí do sedla Prislop. Stezka vede kolem říčky – chodník zde prakticky neexistuje – během povodní došlo k částečnému sesunutí svahu. Až do sedla Prislop je stezka nezáživna a místy i bloudíme, ale v sedle Prislop si to vše vynahrazujeme. Prislop ( 936 m.n.m. ) – sedlo s křížem, přes které vedla kdysi sjízdná cesta Koločava – Německá Mokrá. Je odtud krásný výhled na kotlinu Koločavy, masív Piškoně, Nehrovec, Strimbu a poloninu Krásná. Po chvilce oddechu v sedle vyrážíme dále sestupem do obce Koločava. Tato obec je roztažená na 6-ti kilometrech, je u nás známa především díky dílu Ivana Olbrachta, který tady v době první Československé republiky řadu let pobýval a vyučoval na zdejší škole. Za šera docházíme k dnešnímu nocování – Četnické stanici.
5. den
Ráno se necháváme převést autobusem do Siněvirského národního parku u jezera Siněvir. Část turistů míří přímo k Siněvirskému jezeru a jeho blízkému okolí a větší část turistů míří kolem říčky Tereblja do vesničky Svoboda. Je to jedna z nejkrásnějších, pokud ne vůbec nejkrásnější ves celého Zakarpatí. Zároveň je to jedna z nejvýše položených vsí tohoto regionu. v místním obchůdku jsme vyzkoušeli zdejší speciality – paní prodavačka po našem odchodu mohla doslova zavřít – moc jsme ji tam toho nenechali na další prodej. Varazili jsme dále na cestu k hřebeni – při výstupu obdivujeme nádherné dřevěné domky obklopující loukami a pastvinami. dostáváme se na hřeben na bývalé Československo – polské hranici ( okolo let 1920 – 1930 ). Míjíme salaš s velice rozpustilým pasákem ( měl jen jeden zub a velice se zajímal o Valinu ) a stoupáme do sedla pod vrcholem Vyškovský Horhan ( 1439 m.n.m. ). Škrábeme se ze sedla do kopce po málo výrazném chodníku. Cestou narážíme na staré hraniční kameny bývalého Československo – polského pomezí. Poprvé se tady během této tůry setkáváme s většími kamennými moři, která jsou pro Horhany tolik typická. Po modré značce se vracíme zpátky k Siněvirskému jezeru, které taky domorodci nazývají Morské oko nebo Perla Zakarpatí. Je to největší jezero v oblasti ( rozloha asi 5 ha ). Večer jsme ještě navštívili muzeum Ivana Olbrachta v Koločavské škole a také hroby Nokoly Šuhaje Loupežníka a jeho milé Eržiky.
6. den
Autobus nás opět vyvezl – tentokráte do Siněvirské Poljany – roztahané horské vesnici v údolí říčky Terebly. Vyrážíme vesnicí po žluté značce k opuštěné osadě s chatou Pereniz ( zatím je ve výstavbě ). Z této osady jsou nádherné výhledy na okolní hory. Snad nejkrásnější výhled za celý týden co jsme tady. I když tato trasa nebyla až tak moc náročná, okolní krajina byla překrásná. Navštěvujeme ještě bývalé muzeum vorařství – stojí v dolině Černé Riky – Ozerjanky. Muzeum dnes již nefunguje z důvodu povodní a za shlédnutí stojí jen zbytky hráze s vraty s vypuštěným jezerem.
7. den
Vyrážíme z Koločavy po červené značce na poloninu Krásná. Značku jsme ztratili a tak se doslova plazíme po čtyřech na hřeben. Někteří na hřebeni chtěli vracet i turistické průkazky – tak tvrdý byl výstup. Na vrcholu jsme někteří z nás doslova ždímali trika. Po vydatném odpočinku jsme zamířili k dalšímu vrcholu – Topas ( 1548 m.n.m. ) s vyhlídkovou asi 100 m vysokou hláskou. Tady jsme umístili i naši českou vlajkou. Odtud byl pohled na hřebeny Zakarpatské Ukrajiny úchvatný. Někteří se odtud vrátili zpět do Koločavy a menší skupinka pokračovala cestou, necestou k Vilšanské nádrži. Byl to docela adrenalin a někdy nebylo daleko k tomu, aby si někdo něco udělal se zdravím. Po sbalení kufrů a posilnění v hospůdce Četnická stanice jsme se v 9 večer vydali na cestu domů.
Drahoslav Koval
