očima našich turistických přátel Miluše a Petra Mynarčíkových
Je neděle odpoledne, bágly vybaleny, prádlo vlaje v prázdninovém sluníčku a posezení u kávy je příležitostí k sepsání postřehů a zážitků, které jsme si přivezli jako účastníci zájezdu s KČT Hukvaldy na Ukrajinu. Kola jsme tentokrát vyměnili za pěšárnu a těšili se, co si pro nás Vlastik Mokroš připravil. Hodně jsme byli zvědaví jak dnes Zakarpatí – do roku 1938 součást Československa, vypadá.

V sobotu 20. srpna jsme vyrazili směr hraniční přechod Užhorod. Myslím, že již překročením státní hranice jsme se vrátili v čase mnoho let zpět, do dob našich babiček. Při odbavování se nám vybavila doba, kdy jsme cestovali do Polska a na hranicích jsme se taky museli chovat klidně a přirozeně, vystříhat se vtipkování, aby se doba našeho odbavení z trucu neprotáhla. Po absolvování nezbytných formalit jsme se mohli cestou začít seznamovat se zdejší čarokrásnou krajinou. Projeli jsme pár měst a přiblížili se k hraničním rumunským horám na jihu, v okolí Solotviny nás překvapily monstrózní vily podobné malým zámkům, některé opuštěné, jiné ve výstavbě, ale všechny působily dojmem, že blahobyt v této oblasti již odvál čas.
V dalších dnech jsme již naštěstí poznávali to pravé bohatství – zdejší přírodu, krajinu, lidi a jejich způsob života. První turistická trasa z Jasině, která byla zvolena na „rozšlápnutí“ vedla kolem dřevěného kostelíka a malých chaloupek se zajímavými přístřešky na skladování sena, přes v létě zcela opuštěné lyžařské středisko Dragobrat na hřeben s nádhernými výhledy na okolní, téměř nikde nekončící kopečky. Počasí bylo nádherné, fotografové přímo jásali. Při sestupu do vesnice Kvasi jásali všichni, protože jsme narazili na obchůdek s lahváči piva Oboloň. Tady jsme poprvé začínali poznávat družnou povahu místních postaviček a nevadilo nám, že s příchozím „elegánem“ dorazily i nějaké ty blechy. Večer jsme vyráběli vlajku, kterou jsme chtěli druhý den vztyčit na nejvyšším vrcholu Goverle.
Před hromadným odjezdem jsme ráno potřebovali sehnat místní platidlo – hřivny. Směna proběhla jako podle scénáře filmu Bony a klid. Počáteční nejistotu vystřídala spokojenost všech zúčastněných. Mohli jsme vyrazit cestou (spíše necestou) do přírodního parku (řidiči si po jejím absolvování vysloužili potlesk a uznání) k výchozímu bodu pro výstup na Goverlu. Milan vlajku i se stožárem vyvlekl na vrchol, usoudili jsme ale, že pro tak krásnou vlajku musíme v dalších dnech najít důstojnější stanoviště. Od tohoto okamžiku putuje všude s námi, mění se jen její nosiči. Výhledy z vrcholu byly opět úžasné, pro sestup jsme zvolili neprofláknutou trasu úbočím, abychom si tuto kdysi naši hraniční horu vychutnali pohledem z jiné strany. Čekání na odjezd jsme si krátili ochutnávkou pro nás neznámé (ale výborně chutnající) Kvasky a zkoumáním suvenýrů ve zdejších krámcích. Večer věnujeme průzkumu místních obchůdků a hospod. V obchodě jde sehnat vše, pro nás hlavně balenou vodu. Když nastane trochu větší zmatek, místní mládež nakoupí i bez placení.
Úterní slunečné ráno probíhá přesun do Usť Čorné s krátkou zastávkou v solných bahenních lázních Solotvina. Jízda se trochu protáhla díky utržené a podemleté silnici (další zkouška pro řidiče). Pro dnešek volíme proto „kratší“ trasu údolím poloniny Krásná do Koločavy. Vesničané si zde žijí poklidným životem, nikdo nenapadne někam spěchat, všichni nás zdravili, spokojeně vypadaly i děti, se kterými se dělíme o nějaké ty pamlsky. Obě vesnice se táhly a myslím, že jsme nepoznali rozdíl, kdy jsme v Ruské a kdy v Německé Mokré. Pro nás trochu nepochopitelné byly zlaté nablýskané kopule zdejších kostelíků a zcela chybějící silnice. Z místní komunikace se při projetí jakéhokoliv povozu zvedaly oblaka prachu, idylu narušily i všudypřítomné odpadky a zjištění, že místní potůček slouží jako myčka aut.
Nad Koločavou nás čekal útulný obchůdek s dobrým čepovaným pivem za symbolickou cenu. Celou cestu do Koločavy k Četnické stanici nás doprovázely volně se pasoucí krávy, které se podle nám nepochopitelného kompasu trefily do správného dvorku. Ubytování jsme byli v soukromí, mladá paní nám s dětmi přenechala kuchyň a obývací pokoj. Trochu jsme si museli na místní podmínky zvyknout, ale pochopili jsme důležitost každého, i sebemenšího příjmu.
Následující 2 dny jsme se toulali Siněvirským parkem. V obchůdku v nejvýše položené malebné vesnici Sloboda se ráno scházeli ve výkupu houbaři a vytahovali z batohů přímo výstavní kousky. Cestou k jezeru jsme svou zvědavostí probudili svérázného baču, který když spatřil Valinu, začal zpívat a radostně pózovat fotografům. Místní se vždy s námi zastavili a vyprávěli, co všechno u nás znají, protože k nám jezdí za prací. Pokud vzpomínáme místní, nesmíme zapomenout na charismatickou a veselou paní hospodskou z Četnické stanice a jejího syna, díky nimž (možná i díky Ivanu Olbrachtovi) měl člověk pocit, že je tady doma. Dodnes nás mrzí, že jsme se nezeptali na pravý význam kbelíků, které zdobí nejen hrob Nikoly a Eržiky na místním hřbitově s krásnými panoramaty.
První chmury z celého zájezdu přinesl pátek. Nevíme, zda to bylo místní vodou, velkým vedrem či únavou, ale ráno musela část výpravy vyměnit vodku za mátový čaj a neopouštět pokoj, neboť se přihlásily střevní potíže. Ostatní čekal poslední výšlap do pohoří Krásná. Po krkolomném výstupu (minuli jsme červenou značku) jsme putovali k vrcholu TOPAS se starým vysílačem. Nádherný hřeben červený od brusinek, výhledy na celé údolí Kolčavy a okolní sametové stráně – konečně to pravé důstojné místo pro vztyčení naší vlajky. Plní euforie jsme usoudili, že vracet se stejnou cestou je škoda, a v menší (za ty dny prověřené) sestavě jsme okusili, co znamená, když v průvodci píšou, že zprvu slibně vypadající stezka zmizí v nepropustném karpatském pralese. Naštěstí potok, ke kterému jsme se potřebovali sešplhat, poskytoval nejen osvěžení, ale i záruku, že jdeme správně. V hospůdce s posledním pivem jsme se všichni setkali, utratili zbývající hřivny za hlavně tekuté dárky a všechny zážitky si odváželi teplou nocí domů. Při loučení Jirka všem připomněl, že je nutno zgenerálkovat kola a vyrazit vstříc novým poznáním.
Návštěva této země určitě potěší nejen tuláky s romantickou duší, ale úplně všechny.
Bylo to super, moc děkujeme.