Ještě před 3-mi roky by nás vůbec nenapadlo, že bychom s naším odborem KČT Hukvaldy mohli vyrazit na zájezdy do zahraničí (nemyslím tím Slovensko ). Ale právě před 2-mi roky jsme to zkusili a zjistili, že v našich silách je takové zájezdy uskutečnit. Po ukrajinských Poloninách a italských Dolomitech jsme letos v srpnu zamířili do Rumunska – přesněji do pohoří Retazat a pohoří Banát.

Vyrážíme v sobotu 10. srpna ještě za tmy po autobusových zastávkách na Hukvaldech. U Červánků nakládáme i spotřební materiál ( počítače, monitory a další materiál ) a plné bečky s pivem. Plně naloženi míříme přes Slovensko do Maďarska. Cesta ubíhá, ale těsně před rumunskými hranicemi si nás na dálnici vychutnává jeden zakomplexovaný maďarský policajt. Stále měl nějaký problém, ale po hodině nás milostivě propustil. Ani na rumunských hranicích jsme nestrávili tolik času jako s maďarským policistou. Děláme ještě delší zastávku v městě Agbar na výměnu peněz a míříme k dnešnímu cíli – pohoří Retezat a k chatě Gura Zlata ve výšce 750 m.n.m. Po velmi pozdní večeři se rozdělujeme do chatek a pokojů.

RETEZAT –

Rumunské pohoří Retezat patří mezi nejkrásnější karpatská pohoří. Doslova mě svou přírodou, reliéfem a skalnatostí nadchl. Samozřejmě, že jde jen o dojem umocněný mimo jiné také krásným počasím, na které jsme měli po většinu přechodu štěstí. Retezat jsou hory na rumunské poměry mimořádně členité s velmi ostrými hřebeny v centrální části.
Na přechod tohoto pohoří vyrážíme z lyžařského střediska Rausor po červené značce. Údolím horské bystřiny Stevia procházíme prastarou karpatskou bučinou s charakteristickým černým karpatským bukem, se kterým se u nás nesetkáváme. Stromy střída kosodřevina a dále velké balvany – suťoviště. Stezka nás vede kolem jezírka Stevia do pěkného krpálu – sedla Saua Lolaia ve výšce 2215 m.n.m. Do teďka jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou, ale ouha – samotný výstup na vrchol Velký Retezat dá zabrat. Přestože tento vrchol není vrcholem nejvyšším, hovoří se o něm jako o symbolu Retezatu, anebo o nejkrásnější hoře celého Retezatu. Je to mohutná, pravidelná, strmá pyramida pokrytá sutí. S vyplazenými jazyky dosahujeme vrcholu a kocháme se výhledy na celé pohoří Retezatu. Tady se rozdělujeme na 2 skupinky. Ta větší skupina sestupuje z Velkého Retezatu zpět k autobusu a skupinka menší o 13 lidech vyrazila dále na přechod pohoří Retezat. Jsme mile překvapeni, jak směle jsou stezky v Retezatu vedeny. Nikoli pod hřebenem na mírnějším svahu hřebene, ale vedou odvážně a přímo po samotné hraně. Přelézají se skalní bloky a suťová pole, neustále se otevírají výhledy na obě strany hřebene. Hřebenovka Retezatu v nás zanechává dojem, že přecházíme opravdu vysoké hory. Pod vrcholem Vf Bucura jdeme mimo hřeben – stezka zde nemůže totiž dále vést po hřebeni, neboť tato část hor je dosti skalnatá a přechod bez jištění by byl opravdu hazard. A navíc se v dálce ozývá bouřka. Na vrchol Bucura 1 musíme vylézt – obdivujeme krásná panoramata centrální části hor, vrchol Retezat, nejvyšší vrchol Paleagu měřící 2509 metrů a pod nimi obrovské doliny a kary s mnoha jezery, včetně největšího horského jezera v Rumunsku – Bucura, které má rozlohu přes 10 hektarů a u kterého dnes budeme nocovat. Scházíme v drobném dešti z vrcholu Bucura 1 přes nepříjemné suťovisko.  Musíme být opatrní, jelikož to dost klouže. Na pastvinách kolem jezera Bucura se pase stádo asi 50-ti koní – je to nádherná podívaná – hory, koně a jezero. Je tady možnost stanovat pod dohledem Salvamontu – rumunské horské služby. Připravujeme se na noc a při té příležitosti si tuto nádheru u jezera zpříjemňujeme kvalitním doutníčkem. Noc byla nádherná – jasno a plno hvězd na obloze. Teplota byla jen 6 stupňů Celsia, ale ve stanech bylo teplo. Ráno za nádherného počasí sušíme stany, snídáme, balíme a po 9 hodině vyrážíme k tábořišti na Pelegii. Jelikož máme dost času, míříme ještě na hřeben a procházíme se ve výšce 2000 metrů po náhorních loukách a pastvinách. Tato část hřebene je také za odměnu. Nádhera – občas skalka, výhledy na celé pohoří, stáda ovcí a oslíci s bači. Bačové jsou tady na turisty zvyklí – fotí se s námi a hlavně chtějí poslat na své mejly fotky. Čas nás tlačí a chvátáme a scházíme k cestě, kde na nás má čekat autobus. Měl být u Rotundy – bývalého rekreačního střediska pro soudruhy rumunské komunistické strany, ale zjistili jsme, že autobus na nás čeká až u přehrady. Máme co dělat, abychom to včas stihli. Samotná přehrada LucuGura Apei je známa svoji nejvyšší sypanou hrází na Balkáně. Na chatě se shledáváme s ostatními a sdělujeme si zážitky z hor za celé 2 dny.
Hory Retezat jsou výjimečné svou jedinečnou karpatskou přírodou, skalnatým reliéfem i množstvím jezer. Každý, kdo chce poznat kus krásné a divoké rumunské přírody by je měl rozhodně navštívit.

BANÁT –

Den třetí – od Dunaje – Snivita – Baia Nova – Nina Baia Noua – Kopřiva – Bígr – 16 km
Autobusem jsme přejeli od pohoří Retezat k Dunaji, blíže k dalšímu pohoří Banát. Cesta kolem Dunaje byla zajímavá – malá přístaviště, přírodní zajímavost skalní hlava – obří hlava dáckého krále Decebala, vodní kamenná tvrz v Dunaji Tri Culi, ale samotná vozovka u Banátu byla jedna velká díra.
Vyrazili jsme tedy po druhé hodině odpoledne od Dunaje po značce korytem potoka vzhůru do vesničky Bígr. No, stezka se i ztrácela – připadalo nám, že tudy snad 10 let nikdo nešel. A taky, že nám to obyvatelé Bígru potvrdili. Šli jsme cestou necestou a do Bígru jsme dorazili až za tmy. Odměnou nám bylo za absolvování náročné trasy přivítání srdečných obyvatel Bígru. Čeština na nás sršela ze všech stran – lidé tady byli ochotní a pohodoví. Ubytování bylo na zdejší poměry nadstandartní a pohoštění bylo k maximální spokojenosti.

Den čtvrtý – Bígr – Rovensko – 30 km
Po luxusní snídani máme sraz u kostela v Bígru. Asi 12 lidí se rozhodlo, že do Rovenska se dostanou stopem – tak je vyčerpala včerejší trasa od Dunaje do Bígru. Turistické značení tady v Banátu je ryze české, takže se po něm vydáváme směrem k další české vesničce tady v Rumunsku – Rovenska. Stezka vede převážně lesem po bývalé železniční úzkokolejce ( jsou zde vidět jen nepatrné zbytky této úzkokolejky ) a až posledních snad 8 kilometrů se otevírají výhledy na celý Banát – a stojí to za to. Opravdu hezké pohoří, ale na přežívání tvrdé. Samotná vesnička Rovensko leží přímo na jednom z hřebenů Muntii Almajului ve výšce kolem 700 – 750 m.n.m. Je to nejzachovalejší a nejmalebnější česká vesnička tady v Banátu. Život tady na hřebeni hor je velice tvrdý, a to zejména v zimě, kdy je vesnice skoro zcela odříznuta od okolního světa. V současné době tady žije již jen na 70 obyvatel.
Den pátý – Rovensko – Gernik – asi 20 k   Snad nejkrásnější turistická trasa na Banátu Neustále máme možnost výhledů do okolní krajiny. Teď teprve chápeme, že život v Banátu je opravdu hodně těžký a tvrdý. Usedlosti na hřebenech jsou důkazem toho, že co si tam člověk nevypěstuje a nevychová sám , tak v zimě spláče nad výdělkem. Život tady se vrátil snad o 100 let nazpátek – tady se člověk může spolehnout jen na koně, krávy a sebe. V lokalitě u Petra se nachází 5 dvouprostorových vodních mlýnků – nazývaných Voděnice. Samotná vesnice Gernik má jako jediná svůj obecní úřad. Zdejší školu navštěvuje jen 8 žáků. Vesnice se rozkládá na 2 návrších a nyní zde žije na 200 stálých obyvatel ( v roce 1990 zde žilo na 1200 obyvatel ). Opět máme možnost se ubytovat u zdejších obyvatel v jejich domácnostech. Výborná kuchyně, povídání s místními lidmi z vesnice nám otevírá oči, jak lidé tady spolu žijí. Doslova jsme v jiném světě. Nic si nezávidí, pomůžou si navzájem a skoro neřeší malichernosti ( jak je tomu u nás ).

Den šestý – kaňonem řeky Nery
Sbalení a vyspaní nás autobus převáží po děsné cestě z Gerniku do Carbunari. Opouštíme tedy české pohostinné vesničky a vyrážíme do rumunské krajiny. Po 3 kilometrech se po modré TZ dostáváme k jezírku Lacul Dracului, kde začíná stezka kolem řeky Nery. Stezka pokračuje lesem a terén je docela dobře schůdný. Po stranách řeky se zvedají několik set metrů vysoké skalní stěny. Na řadu přicházejí stezky ve skále a uměle vytesané tunely. Řeka střídá úseky s rychlým proudem přes menší stupně s tůněmi a tišinami. Na řadu přichází i příjemné brodění přes řeku – jenom nevím jak je tady tomu na jaře při vyšší vodě. Střídá se lesní pěšina s úseky vedoucími po kamení a ve skále. Po chvíli se údolí začíná otevírat a stezka přechází v širokou polní – lesní cestu vedoucí mezi poli, pastvinami a usedlostmi do vesnice Sopotu Nou. Putování nám zpříjemňují jen psi, kteří hlídají domy a přilehlé pozemky. U autobusu dopíjíme zbytek piva v bečce, čekáme na opozdilce. A ti odvážnější se již za šera koupají ve zdejší řece pod mostem poblíž autobusu.  V 10 večer vyrážíme na zpáteční cestu. Jelikož jsme dosti utahaní, bereme zavděk příjemnou cestou a přemáhá nás spánek.