Z Hukvald jsme vyjeli brzy ráno ještě za tmy autobusem. Cesta se vcelku prodloužila ze dvou vážných důvodů. Prvním byly turistické boty jedné z účastnic ve stádiu rozkladu, které bylo nutné v průběhu cesty nahradit slušivými botičkami ze světoznámé polské obchodní sítě Biedronka. Staré boty skončily v popelnici. Druhým důvodem byla nesouhra řidiče autobusu s jeho novou velice kvalitní navigací a z toho vyplývající prodloužení trasy. Minimálně v zadní části autobusu to však náladu vůbec nezkazilo.
Po zaplacení vstupného do Babiogorskego Parku Narodowego jsme byli cca v 11:00 vpuštěni na krásně upravený horský chodník. Cesta vedoucí po červené turistické značce překvapivě rychle ubíhala, i když zpočátku bylo stoupání velice strmé. Po cestě jsme ještě mohli ochutnat již přezrálé, ale stále docela chutné borůvky a po cca 40-ti minutách jsme dorazili na první vyhlídkové místo, kde se nám otevřely poprvé výhledy na polskou stranu. Dále chodník pokračoval v porostu nízké kosodřeviny a postupně se zvyšovala síla větru. Mezi kameny na chodníku jsme tu a tam mohli pozorovat staré pohraniční kameny D – S z druhé světové války, které Němci asi na hranici se Slovenskem nakonec moc nevyužili. Druhá půlka výstupu už nebyla tak strmá a cca po 1,5 hodině jsme se octli na vrcholu Babí hory. Síla nárazového větru na vrcholu ve výšce 1725 m byla obrovská až ďábelská. Jako by nám hora chtěla připomenout i její druhý název Diablak. Vzhledem k počasí jsme se chvíli pokochali pohledem na zasněžené Vysoké Tatry, údolí Oravské přehrady a na polské straně Kraków. Vrcholovou fotku jsme pro tentokráte vynechali vzhledem k nepřízni počasí.
Sestup po žluté značce se po pár stech metrech proměnil v procházku ve velice příjemném počasí bez větru, na sluníčku a s výhledy na Slovensko. Z rozhledny u Hviezdoslavovej horárni jsme si mohli naposledy prohlédnout vrcholky Vysokých Tater skrze instalovaný dalekohled. Pak už zbývaly poslední dva kilometry po rovině k přistavenému autobusu u chaty Slaná voda, kde bylo možné se občerstvit před cestou nazpátek a vyčkat příchodu některých opozdilců.
Na zpáteční cestě si již šofér a navigace rozuměli o poznání lépe a cca po 1,5 hodině jsme vystupovali z autobusu na Hukvaldech. Za perfektní přípravu celého zájezdu, organizaci jeho průběhu a s tím vším spojené „nervy“ je myslím potřeba velice poděkovat vedoucímu zájezdu p. Jaromíru Červenkovi.
Za výbor KČT
Martin Raška