BANÁT II
za krajany do divočiny v Rumunsku a Srbsku
2.7 – Ještě jsme ani nevyjeli a už musíme řešit odjezd. Strakošům se porouchal vůz, musíme tedy zvolit jinou variantu odjezdu. Kučovi tedy své druhé auto půjčují a my můžeme vyrazit – sice o hodinu později, ale vyrážíme. První zastávka je na parkovišti na Hukvaldech kde nabíráme i Volyho s autem a naše kolona tří aut se vydává na cesty – směr Banát. Cestou na Slovensko a přes Slovensko se nevyskytl žádný problém. Nucenou zastávku si děláme v obci Dedina mládeže kde děláme fotky – má to svůj důvod. Venku je vedro jako v prádelně, v autech přichází vhod klimatizace. Projíždíme bez nějakého zdržení hraničním přechodem v Komárně do Maďarska kde na nejbližší benzince dokupujeme dálniční známky na cestu Maďarskem.
Je nám jasné, že dnes do Rumunska nedojedeme, proto máme objednáno ubytování na dnešní noc v městě Szeged poblíž hranic s Rumunskem. Ještě než dorazíme do města, děláme si přestávku u Szegedských rybníků a bereme zavděk malou procházkou po hrázi rybníků. Nedá nám to a vydáváme se po úzkých kolejích dále k dalším rybníkům. Tady prozkoumáváme budovu se starými, ale funkčními čerpadly, senážní věž určenou pro krmivo pro ryby a malými vagóny, ve kterých se rozváží krmivo po přilehlých rybnících. Ráj pro chlapy – tady se dokázali pořádně vyřádit. Ubytko je vcelku ucházející – hlavně cena je dobrá. Máme ještě chuť se jít projít po městě, protože cesta autem byla dlouhá a potřebujeme se protáhnout. Sami jsme překvapeni jaké město Szeged je. Je doslova protkáno historickými budovami, kostely, fontánami a sochami. Sochy jsou všude kam se člověk podívá. Přímo v centru se koná festival vážné hudby – potkáváme lidi oblečené do obleků a večerních rób směřujících na různá místa, kde hrají různé hudební soubory a skupiny. Jinde na jiném náměstí sledují další lidé přímý přenos z fotbalového mistrovství Evropy. Je třeba říci, že se fandí slušně. Nemůžeme zapomenout na to, abychom nenavštívili jednu z mnoha zdejších hospůdek. Vyzkoušeli jsme zdejší druh piva a taky segedinský guláš a jiné krajové pochutiny.
3.7 – Ráno vstáváme kolem půl osmé, pokoušíme se o nějakou snídani, ale při nedostatku nádobí ve zdejší kuchyni je to docela problém, nicméně nějak jsme se s tím popasovali a v půl deváté vyráží naše kolona tří aut dále na cestu směr rumunský Arad. Před dálnicí ještě u Szegedu nabíráme benzín do aut – Woly nás trochu překvapuje tím, že netankuje,ale Petr říká, že je to u něj normální a jede až na rezervu.
Najíždíme na dálnici a počasí nám dává zabrat. Spustil se takový liják, že stěrače mají co dělat, aby ten proud vody ustály. Dálnice je úplně prázdná a bez aut, za to na hraničním přechodu je plno – auta jsou v 8-mi řadách a čeká se. Kolona se jen mírně pohybuje, ale po hodině bez nějakých problémů přejíždíme hranici za přísných pohledů celníků. Hned za hranicí kupujeme další dálniční známku – pro rumunské silnice – a frčíme dále k Aradu. V městě vybíráme peníze z bankomatu a plundrujeme naše konta, projíždíme městem, koukáme z aut po zdejších památkách, ale jsou docela zašlé. Je poznat, že jsme přijeli do Rumunska – je tady docela špína. Po celou cestu Maďarskem a taky zkraje Rumunska jedeme po nezáživné rovině. Dalo by se říci, že cesta je asi taková : Dálnice – zleva slunečnicová pole, zprava pole se zelím. Míříme po dálnici na Temešvár, který obloukem míjíme, u Lugoje sjíždíme z dálnice a konečně se objevují v dálce kopečky.
Projíždíme vesničkami ( domky jsou jen kolem cest ) a snažíme se dodržovat povolenou rychost a předpisy. Přece jenom se chceme vyhnout pokutám a nepředvídatelným výdajům v naich rozpočtech. Děláme jednu delší přestávku za Lugojí, ale zdejší občerstvení na jedné hlavní křižovatce je takové docela sparťanské. Špína, trochu divné záchody a divocí psi – tak tohle je Rumunsko. Po několika dnech už to ani nevnímáme. Zbývá nám do cíle asi 60 kilometrů, vlečeme se za kamióny, není kde předjíždět, takže poslední úsek do Banátu si docela protrpíme. Odbočku z hlavní cesty na Šumici nacházíme bez problému. Byli jsem upozorněni, že posledních 8 kilometrů do vesničky pojedeme krokem, ale jsme mile překvapeni že na cestě je nově položený asfalt. A jako bychom přijeli do jiného světa. Vesnička v kopcích, klid, ticho a kolem jenom paseky a lesy. A začíná hledání domku s popisným číslem 66, kde žije paní Amálka. Sotva jsme jej našli, spustila se průtrž mračen s hromy a blesky. To bylo tak na uvítanou. Vše trvalo celou hodinu a jak bouřka rychle přišla, tak rychle odešla. Bouřku jsme přečkali ve zdejším kostele kam nás paní Amálka dovedla a kde nám povídala o Šumici, její historii a současnosti.
V současné době se ve zdejším kostele slouží mše jednou za 14 dní, budova školy je zavřená a nefunguje, jelikož ve vesnici jsou pouhé dvě děti školou povinné – dojíždějí do rumuské školy, kulturní dům není moc využívaný a k dnešnímu dni ve vesnici žije na 66 převážně starších lidí. Po přivítání jsme s paní Amálkou zašli na zdejší Krchov ( česky hřbitov ) – říká se, že zdejší, ale je vzdálen půldruhého kilometru od vesničky. Hřbitov byl kdysi součástí obce – domy byly až k němu, ale jak se lidé z vesnice stěhovali za lepším převážně do Čech, domy se u hřbitova opouštěly, chátraly až byly zbořeny. Zdejší hřbitůvek je pěkný s mohutnými jedlemi. Zajímavostí je, že na náhrobcích mají žijící lidé už vyryta svá jména a rok svého narození. Cesta zpět do vesničky je trochu dobrodružná – jsme rádi za pohorky, protože bouřka udělala své a stezka je pod vodou. To Woly s tím má trochu potíž a dojde za námi slušně zmáčen. Navštívili jsme zdejší miniobchůdek ( místnůstku 2×2 metry ) u Jožky a doplnili zásobu piv, abychom večer mohli posedět na zápraží domku. Máme ještě dost času do večeře, tak si necháváme poradit od Amálky a vyrážíme na druhou stranu vesničky a míříme za našim krajanem Ondrou, který se tady někde poblíž usadil.
Na konci vesnice potkáváme starší paní s nůší a s kterou se dáváme do řeči. Jsme doslova okouzleni její staročeštinou ( potajmu si ji natáčíme ). Dává nám instrukce k cestě za „ Ondrou „. Po malém bloudění jsme Ondrův příbytek našli a dali jsem se s ním do řeči. Zpočátku byl patrný ostych z obou stran, ale časem se obavy rozplynuly a my našli společnou řeč. V malém hliněném domku tady bydlí i s manželkou ( japonská tanečnice ) a malým tříletým synkem. Na rozloučenou nám prodává svou knihu o putování Banátem na koňském hřbetu a my se vydáváme na zpáteční cestu do Šumice. Je čas večeře a Amálka pro nás nachystala hostinu : vepřové kousky v polévce s chlebem a další laskominy.
Po večeři jsme se bavili tím, že jsme pozorovali vlaštovčí hnízdo se čtyřmi mláďaty, kteří se pokoušeli vyletět z hnízda. Ještě večerní posezení před domkem při skleničce piva a už jsme mířili do peřin. V noci nás občas budil tzv. „ noční pták „ – jak tomu tady říkají.
4.7 – vstáváme až někdy kolem půl deváté, opět je pro nás připravena bohatá snídaně v podobě volských ok, opečeného domácího salámu, domácího sýru a různých marmelád. Kolem desáté vyrážíme i s Amálkou – to proto, aby nám ukázala cestu – na blízký hřeben kde docházíme k vysílači. Odtud máme celou vesnici Šumice jako na dlani. A také odtud vidíme celé pohoří Banátu. Jelikož je krásné počasí a viditelnost, máme možnost vidět až Srbsko kousek Retezatu a další rumunská pohoří. Teplota stoupá a tak si pomáháme z hřebene a sestupujeme do vesnice Putna kde navštěvujeme klášter. Páter nás uvádí do svatyně a vypráví nám o životě v klášteře. Je zde 5 mužů, víra je ortodoxní. Zkoušíme nabízený sladký chléb a věnujeme do kasy něco málo peněz. Pokračujeme do vesničky kde bereme zavděk láhvovým pivem ve zdejším „ konzumu „. Tady si nás všimne jeden obyvatel Šumice, ale po několika minutách rozhovoru s ním nám dochází, že to v hlavě má nějaké pomotané, proto s díky odmítáme jeho nabídku, že nás dovede lesní cestou zpět do Šumice. Ve vesnici nalézáme funkční mlýnek na mletí mouky – dokonce se nám podaří jej spustit a vidíme jak vlastně funguje. Je to rachot. Pak už se vydáváme na zpáteční cestu na hřeben a dále do Šumice.
Jdeme po modré tur. Značce do táhlého stoupání, procházíme krásnou krajinou s pastvinami a loukami. Samozřejmostí jsou opět nádherné výhledy do zdejší banátské krajiny. Večeři, kterou nám připravila opět paní Amálka je dokonalá. Stůl se doslova prohýbá pod tíhou těch dobrot. Domácí slepičí polévka s domácími nudlemi kde doslova lžíce stojí je výživná, smažené řízečky z mletého masa s opečenými brambory, dalším chodem jsou tzv. sarmy – toto jídlo by se dalo přirovnat k našim plněným paprikám, ale sarmy jsou jiná liga. K tomu úžasný naložený zeleninový salát a hřeb večeře jsou domácí koblížky. Takto zabiti jídlem jen na zápraží ztěžka trávíme a večer si povídáme s Amálkou o životě ve vesnici, o historii zdejšího kraje. Všímáme si, že mladé vlaštovky už vyletěly z hnízda a jen občas se vrací do hnízda, aby si odpočinuly. Hovor s Amálkou plyne a pod peřiny se dostáváme někdy kolem půlnoci za jasné noci s tisíci hvězdami. K usínání nám opět vříská „ noční pták „.
5.7 – již tradičně máme ráno připravenu luxusní snídani – koblížky, polévka, bylinkový čaj z čerstvých bylinek. Po snídani balíme věci a nakládáme si je do aut. Srdečně se loučíme s naší paní Amálkou, srovnáváme náš účet za ubytování a stravu a děláme nezbytná fota před chaloupkou kde jsme byli ubytováni. Slibujeme, že nějaké fotky pošleme Amálce, ale už nás trochu tlačí čas, proto nasedáme do aut a vydáváme se na cestu dál – a sice do Einbenthalu. V klesání kousek za vesnicí zastavujeme a zachraňujeme velkou želvu před auty a dáváme ji mimo cestu, slunce se začíná pořádně opírat a my jsme rádi za klimatizaci v autech.
Zastavujeme v městečku – lázních Baile Herculane. Kdysi to bývalo velké lázeňské středisko s bazény propojenými s podzemními lázněmi, ale v dnešní době je plno lázeňských budou v havarijním stavu, jsou zakonzervované a veřejnosti nepřístupné. Dále míříme k tzv. Teplým tůním ( u nás bychom je nazvali výstižně : kačoky ). Sestupujeme k řece, ve které jsme zahlédli i vodního hada a s nedůvěrou se díváme k tůním, v kterých se vyvalují lidi a zdá se, že si to moc užívají. Odvahu vlézt do tůní mají pouze Kučovi – ostatní to vzdávají a berou zavděk malé procházce kolem řeky. Odrazuje nás všudypřítomný nepořádek a smetí, kolem hlavní cesty poblíž řeky jsou všude zaparkované auta s přístřešky pro přespání a zase a zase nepořádek a smetí. Nicméně toto kdysi velké lázeňské městečko stálo určitě za shlédnutí. Pokračujeme dále v cestě, tentokrát už k Dunaji k velké skalnaté soše vojevůdce Decinbal. Sledujeme na řece velké nákladní lodě a díváme se na druhý břeh kde je už Srbsko. Neopomeneme se vyfotit s naší českou vlajkou před sochou vytesanou ve skále, ale je to jen pro silné – smrad, který se line z volně odhozených odpadků u řeky – tak ten by se dal krájet. Skrz smradu tady nejde déle zůstat, proto vyrážíme podél Dunaje do města Orsova, kde doplňujeme potraviny. Až poté se vydáváme do další české vesničky v Banátu – do Eibenthálu. Tato vesnička má v současné době na 300 stálých obyvatel. Ubytování máme prosté ve staré chaloupce, sprchu máme u našich „ domácích „ , kteří bydlí o dalších 200 metrů dále. Tady je taky ubytován i Voly a jak říká, moc si to užívá. Odpoledne vyrážíme na průzkum okolí – k vysílači na kopci cestou necestou. Po velkých útrapách kdy nás Petrova Gpíeska vede prý po polní pěšině ( nevím kde ta pěšina byla, ale já jsem ji postě neviděl ), doškrábaní od ostružiní konečně stojíme na vrcholu a vyhlížíme zpáteční cestu do vesnice. Opět nás Petrova Gpíeska vede cestou necestou, přesto jsme se do vesnice nějak dostali a bereme zavděk hospůdkou U Medvěda, kde si dáváme fajn vychlazené čepované pivo. Jelikož nemáme nic nakoupeno na večeři, dostáváme nabídku v hospodě na večeři u nedaleké jídelny. Všemi deseti tuto nabídku přijímáme.
Před večeří se v hospůdce seznamujeme se dvěmi motorkářemi, které jsme zahlédli včera na ubytování v Šumici. Večeře byla vydatná, vepřové maso s rizotem a zeleninovým salátem a jen za cenu 80 korun. A to nás ještě nutí, ať si přidáme. Večer ještě klábosíme, Woly nám poskytl láhev whisky a my jsme se s ní poprali s úspěchem. Kolem půlnoci jdeme spát – groteskní pohled je na dvoupostel Strakošů, kteří mají trochu problém se na ni poskládat, ale po několika neúspěšných pokusech se jim to zdaří a zaléhají.
6.7 – budíček jsme si dali na osmou hodinu ranní, sluníčko je už vysoko na obloze a po krátké ranní hygieně v lavoru jdeme k paní domácí, abychom se s ní vyrovnali na nocleh. Bohužel jsme ji nezastihli, ale její dcera ji plně zastoupí. Připravila pro nás i kávu s čajem, vytahujeme naši snídani a dáváme se s ní do řeči. Je tady s dětmi pouze na prázdninách a jinak žije v Chomutově. Balíme své saky paky, auta necháváme zaparkované na ubytování a vydáváme se vstříc dnešním výletům. Rozdělujeme se na dvě skupinky : Eva si hnula s kolenem, tudiž Kučovi s dětmi a Wolym míří k nedalekým bývalým šachtám a lomům a druhá skupinka – Kovali + Strakoši zamíří na hřebenovku s vrcholem Známaná. Trošku zápasíme se značením a značkami, ale i když nám někdy trvá, než značku najdeme túru si užíváme. Je krásné počasí, z hřebene se nám naskýtá krásný pohled na část Banátského pohoří. Kolem nás jsou jen samá políčka, louky a paseky. Kdysi tato oblast i na hřebeni byla částečně obydlená v salaších, ale nyní už tady nemá kdo stáda pást. Je horko, slunce pálí do zad a my dosahujeme vrcholu Známaná, kde je krásné posezení v malém a prázdném kempu. Jelikož jsme na této túře nic nepodcenili, otevíráme vychlazenou plechovku piva – no vychlazenou, nedá se to pít, protože pivo je ve stavu hrudek ledu. Na sluníčku ale po půlhodině je pivo pitné. Mezitím naše děvčata obdivují zdejší i vzdálenější vrcholky Banátu z kadibudky u kempu, a aby měly dokonalý přehled i o tom co se děje, nezavírají si dvířka u kadibudky.
Dáváme se na zpáteční cestu, děláme si drobnou zacházku k vysílači odkud vidíme střechy vesnice Einbenthal. Po celou zpáteční cestu máma krásné výhledy do krajiny. Pokoušíme se dovolat Petrovi, zda by nás nečekal s autem u cesty, abychom nemuseli zbytečně šmatlat pár kilometrů do vesnice. Domluva klapla, nakládáme bágly do aut, stavujeme se ještě v hospůdce U Medvěda, kse kupujeme drobné upomínkové předměty a vyrážíme z Einbenthalu na další trasu – tentokrát do Svaté Heleny. Cestou zastavujeme u Dunaje u vodní zříceniny Trieule Fotress ( Tři kule ) – jsou to tři věže ve vodách Dunaje, takže je možné tuto zajímavost shlédnout jen ze břehu.
Těsně před odbočkou na Svatou Helenu navštěvujeme v kopcích nad hlavní silnicí rozsáhlou jeskyni sloužící kdysi jako opevněná hláska k ochraně cesty u Dunaje. Poté už odbočujeme z hlavní cesty na úzkou asfaltovou cestu a první co vidíme jsou mohutné větrné elektrárny za vesnicí Svatá Helena. Napočítali jsme jich 27. Přijíždíme na tzv. Náměstíčko ve Svaté Heleně k hospůdce, která je narvaná až k prasknutí a to jen samými čechy. Našli jsme si naše ubytování v uličce s pěkným výhledem na Dunaj, nechtíc jsme vzbudili naši paní domácí, která vyspávala před noční směnou, ale hned se nám věnovala. Na uvítanou jsme dostali mimo dětí každý plnou štamprli zdejší kořalky, s ubytováním jsme byli spokojeni – je vidět, že vesnice Svatá Helena je nejcivilizovanější ze všech šesti českých vesnic v Banátu. Po opět luxusní večeři jsme si to zamířili do hospůdky na návsi, ať nasajeme zdejší atmosféru – usedáme u kulturního domu a sledujeme dění kolem nás. Vyprovázíme naši paní domácí na noční směnu a pak ještě dlouho do noci vsedáváme a klábosíme s matkou od paní domácí a povídáme si, spíše posloucháme vyprávění o Svaté Heleně, zvycích a poměrech ve vesnici.
7.7 – ráno po bohaté snídani vyrážíme na túru po červené tur. značce kolem větrných sloupů, občas si musíme pomoci navigací, protože tady asi šetřili s barvou a značky místy nejsou vůbec. Rozhodujeme se, že dále po červené značce nepůjdeme, ale dáme přednost zelené tečkované značce. Opět jdeme kolem samých políček na kterých někde sklízejí seno. Značka se nám opět ztrácí, proto je našim společníkem navigace, která nás vede cestou necestou. Nabýváme dojmu, že značky tady kreslil nějaký „ takyturista „ – máme co dělat, abychom aspoň drželi přibližný směr naší dnešní trasy. Trasa vede dál lesem a potokem, v kterém marně hledáme rybky natož aspoň něco živého. Neznatelná pěšina nás vede kolem potoka k přírodní zajímavosti Kulhavá skála – je to vlastně taková menší Pravčicka brána. Akorát je tady několikanásobně méně turistů – skoro žádní – jen jeden český manželský pár s hyperaktivním psem Karlem. O dalších 300 ta metrů dále docházíme k jeskyni, kterou prolézáme do takové hloubky, do které nám to dovolí naše baterky ( takových 50 metrů ). Jeskyňáři, kteří odpočívají před jeskyní na tom jsou lépe, jelikož mají sebou vybavení a taky podle toho jak jsou špinaví z první návštěvy jeskyně se dá odhadovat, že dále v útrobách jeskyně je to jen pro otrlé turisty.
Od jeskyně nás dále vede modrá tur. značka, která je velmi dobře značena. U jeskyně nás opustil Woly, který se vrací zpátky do Svaté Heleny. Nutno říci, že jeho hekání nám vůbec na další trase nechybí. Míříme směrem k další české vesnici v Banátu – k vesnici Gernik. Procházíme pastvinami s bývalými sady – v této lokalitě byla kdysi vybudována první česká vesnička pod názvem Svatá Alžběta tady v Banátu ( někdy kolem roku 1823 ), ale díky nedostatku vody vesnice zanikla a zdejší obyvatelé přesídlili do Svaté Heleny. Přicházíme na rozcestí s červenou tur. značkou a rozhodujeme se zda to stihneme až k Turecké díře ( jeskyni ). Zkoušíme to tedy a vyrážíme dále, po chvíli zjišťujeme, že časově to nestihneme, tak u odbočky k Turecké díře ( odtud to je ještě zhruba půlhodinka k jeskyni ) se otáčíme a vyrážíme do Svaté Heleny. Právě na rozcestí k Turecké díře vidíme v dáli domy vesničky Gernik.
Přes hodinu a půl jdeme pouze lesem, potkáváme skupinku čechů nalehko vybavených – mají namířeno do Gerniku na pivko a pak zpět do Svaté Heleny. Vzhledem k tomu kolik je už hodin, jejich zpáteční cesta bude hodně zajímavá a asi i trochu dobrodružná. Les po chvíli necháváme za sebou a před námi už jsou jen a jen samé pastviny s krásnými výhledy ke Sv. Heleně, k Dunaji a na část Banátu. Idylku nám kazí jen vysoké větrníky. Večeře byla pro nás opět pastvou pro naše žaludky, paní domácí nám prodává své výrobky : fíkové a šípkové marmelády, domácí pálenku atd. Opět vyprovázíme naši paní domácí k autobusu, který ji veze na noční směnu a usedáme na našem oblíbeném místě u kulturního domu s půllitrem piva a diskutujeme s děvčetem, které je tady na prázdninách u své babičky. A není nad to přímo klábosit s někým, který tady žije a který nám může z vlastní zkušenosti přiblížit zdejší život ve vesnici. Kulturní dům je dnes obsazený mladými, kteří se tady shlukli navečer. Od hospůdky se k nám nese trošku falešný zpěv s hrou na kytaru ( přece jenom mladí turisté jsou už trochu v náladě a zpěv tomu taky odpovídá ). Kolem půlnoci nás přemáhá spánek a proto jdeme spát. Noční procházky na venkovní latrínu mají někteří zpříjemněni uskakováním před černým domácím psem, který chce každému procházejícímu dokázat jak ostré zuby má.
8.7 – ráno je opět prosluněné a na obloze je vymeteno bez mráčku. Opět je pro nás přichystána luxusní snídaně. Loučíme se s paní domácí, děláme si s ní vzpomínkové foto a vyrážíme na další cestu vstříc Srbsko. Na konci Svaté Heleny ještě vystupujeme z aut a děláme poslední fotky mohutného Dunaje a samotné vesničky Svatá Helena a takříkajíc se loučíme s rumunským Banátem a jeho českými vesničkami. Cesta nám pěkně ubíhá, cesty jsou skoro bez aut a na hranici přijíždíme za necelou hodinku. Hraniční přechod mezi Rumunskem a Srbskem přejíždíme v obci Kaludjevovo – kontrolují nám pasy a techničáky od aut, Wolyho lustrují o něco déle než ostatní – asi jim vadí volant na pravé straně.
Míříme dále do srbské vesničky s českými přistěhovalci Kruščica. Na návsi se nás ujímá jeden Srb a jakmile zjišťuje, že jsme z Česka vítá se s námi, jako bychom se znali odjakživa. Spouští na nás i svou češtinu – docela mu i rozumíme a posílá nás za paní, která má na starosti zdejší český spolek. Srbká česká vesnička se od těch rumunský českých vesniček docela podstatně liší – je zde větší frmol a není tu takový klid jako v rumunském Banátu. Ujímá se nás starosta obce ( též mluví obstojně česky ), ukazuje nám český kostel, český kulturní dům – česká beseda, školu a přilehlé hřiště, které pomohlo finančně vybudovat královehradecký kraj. Třikrát v týdnu se přátelé české kultury scházejí v českém kulturním domě a připravují děti na folklórní vystoupení, učí se češtinu s rodilou českou mluvčí a pořádají setkání s lidmi, kteří mají zájem se seznámit s českou kulturou. Navštěvujeme objekt k budoucímu ubytování – dnes je ve stavu rekonstrukce, podílí se na ni i hnutí Brontosaurus – mladí lidé, kteří v objektu uklízejí. Jsou to samozřejmě Češi a dáváme se s nimi do řeči. Pracují tady 14 dní a pak je střídá další skupina. Po srdečném rozloučení se vydáváme dále do Srbska.
V městě Bela Crkva vybíráme z bankomatu peníze – vypadáme u toho jako nějaká ozbrojená skupina s bodygardy – však taky ostraha banky má z nás asi trochu nahnáno, kupujeme si zmrzlinu ve zdejší české cukrárně Češki sladoled a poté míříme dále za město k jezerům, kde máme v úmyslu se vykoupat. U Vračezajského jezera jsme zaparkovali auta a jdeme se koupat. Úžasně průzračná a osvěžující voda. Po osvěžení u vody jedeme dále na Bělehrad. Cesta nám svižně ubíhá, ale čím blíže se přibližujeme k metropoli, cestyse plní automobily. Přes hodinu projíždíme Bělehradem, abychom dojeli k našemu ubytování a je to někdy adrenalin projíždět úzkými silničkami a přeplněnými křižovatkami. Po drobném bloudění jsme dům kde jsme ubytováni našli. Sídlí v docela klidné čtvrti v Bělehradě. Jelikož máme dostatek času, jedeme autobusem ( je to pro nás zážitek ) do centra kde vyrážíme po pamětihodnostech. Všude plno lidí a docela shon. Navštěvujeme hrad a přilehlé okolí, pohled na soutok řek pod hradem je dechberoucí, a k tomu zapadající slunce. V centru objevujeme příjemnou restauraci, kde si dáváme opožděnou večeři a pak už míříme k našemu autobusu, který nás doveze zpátky na ubytování. Při zpáteční cestě v centru stačíme ještě v rychlosti sledovat na obrazovkách u hospůdek semifinálové utkání našich basketbalistů se srbskými. Je to docela šrumec a ani se nedivíme, že naši dost prohrávají. Nesnažíme se ani fandit, protože by nás lidi asi zlynčovali. K ubytování dojíždíme kolem jedenácté a hned na to jdeme spát, abychom byli vyspaní a čerství na dlouhou zpáteční cestu domů.
9.7 – docela brzy ráno nakládáme auta a vyrážíme z Bělehradu na dlouhou zpáteční cestu. Ještě u výpadovky v obchodě utrácíme poslední srbské peníze, abychom je zbytečně nevezli domů. Takže čokoládky, bonbóny a různé další drobnosti kupujeme pro naše blízké, kteří na nás čekají doma. A vyrážíme domů. Cesta srbskem proběhla vcelku bez problémů, na srbsko-maďarské hranici jsme odbaveni velice rychle, zato v opačném směru jsou dlouhotrvající kolony aut v několika řadách. Je to z důvodu uprchlíků, kteří se snaží dostat přes srbské hranice a pak dál do Evropy. Míjíme několik zátarasů kde jsou velké kontroly uprchlíků. Naštěstí jsme ve správném směru. Maďarskem projíždíme bez větších zastávek – jen ta okolní krajina je deprimující – opět po levé straně jen obilí, slunečnice a straně pravé třeba kukuřice nebo zelí. A samá rovina a rovina.
Na Slovensko se dostáváme přes hraniční přechod v Komárně, kousek dále si ještě kupujeme nějaké ovoce u stánku u silnice a míříme do Trenčína. Tady si děláme delší přestávku na večeři na náměstí a ještě nám to vyšlo na návštěvu zdejší vyhlídkové věže. Je těsně před osmou hodinou večerní a koukáme z věže na celý Trenčín a blízké okolí. Mohutný trenčínský hrad na kopci, historické centrum města, náměstí – jen budova prioru kazí dojem z tohoto historického města. Pak už nasedáme do aut a máme před sebou poslední etapu naší trasy. Jedeme na hraniční přechod na Bumbálce a pak dále přes Bečvy konečně domů. Doma jsme někdy kolem jedenácté hodiny – utahaní z cesty, ale spokojení s tím co jsme zažili, kde jsme byli a co jsme viděli.
Naše informace o Banátu k roku 2016
– počet českých obyvatel v šesti původních českých vesnicích jižního Banátu dnes činí zhruba dohromady asi jen 1800-1900 osob, Češi však v každé z nich tvoří dodnes 90-99 % celkového počtu obyvatelstva.
– počet obyvatel žijících v obci Šumice k srpnu 2016 – 67 obyvatel převážně starších 60-ti let
– školy : pouze 3 školy v šesti banátských českých vesnicích. Škola v Eibenthalu – 38 dětí, škola ve Svaté Heleně – 33 dětí, škola v Gerníku – asi 8 dětí. Ve všech školách se učí čeština.
V srbské Krušcici otevírají nově předmět čeština 1 – 4 třída
– našlapali jsme na 90 kilometrů v terénu
– najeli jsme auty na 2180 kilometrů na jedno auto
– nabrali jsem v průměru 160 litrů benzínu na jedno auto
– projeli jsme 5 zemí Evropy
